Ochutnávka z knihy: Jak redaktor HN v ulicích Prištiny hledal ty správné fazole

reklama

Když si na to dnes vzpomenu, začnou se mi sbíhat sliny a cítím tu vůni a chuť jako tenkrát. Od té doby jsem nic podobného nejedl, i když jsem po tom pátral v Prištině, Bělehradě, Skopji, Sarajevu i Lublani.

Ulice Prištiny byly tenkrát velmi spoře osvětlené, ostatně dodnes se to příliš nezlepšilo, ale tehdy se nad městem vznášel kromě smogu a havranů i mrak počínající války. Byl přelom března a dubna roku 1998 a Kosovská osvobozenecká armáda právě vystoupila z ilegality.

Celý den jsme s fotografem jezdili od čerta k ďáblu a zase zpět a nechávali si jídlo až na poslední chvíli. Ubytování jsme sehnali pouze v neblaze proslulém Hotelu Grand, kde jediné telefony byly dva bakelitové přístroje na recepci, takže tajné služby měly jednodušší odposlech, v pokojích ležela na všem centimetrová vrstva prachu a na zahřátí jsme si museli přinést z auta spacáky. Snídani snad vyndávali rovnou z ledničky.

V tomto rozpoložení jsme od nečetných prištinských restaurací nečekali mnoho. Vraceli jsme se z vesnice, kde se dva dny předtím střílelo, stmívalo se a my byli rozhodnuti hlavně hledat rychle.

Fenomén jménem kiosky

Na hlavní třídě byla řada stánků, což je postjugoslávský fenomén. Většina obchodních aktivit v Srbsku, Bosně nebo Kosovu se odehrávala v devadesátých letech v malých kioscích, které někdy lemovaly celé ulice, jako tady v Prištině. Některé byly zaplněné zbožím, z jiných čouhaly komínky roštů, na nichž se přes den opékalo lákavě vypadající maso.

Obešli jsme asi tři, buď už zavírali, nebo nic neměli, než jsme vešli do jednoho o velikosti stavební buňky, kde byly asi tři stoly. Majitel nebo šéf v bílém plášti na kostkované košili byl Albánec, stejně jako dva staříci sedící uvnitř a mladík otírající prázdný gril.

Domluva byla stručná a v němčině, neboť používat srbštinu mezi Albánci nebylo v těch časech radno:
"Etwas zu essen?"
"Ja," odpověděl mužík a něco zahlaholil dozadu, kde jsme tušili kuchyň.
"Pasulj mit gulasch, ja?" zeptal se nás chlapík. Dychtivě jsme přikývli a za patnáct minut, když jsme dojídali, jsme jen litovali, že pro tento den jsme byli posledními zákazníky.

Pasulj mit gulasch neboli úžasně zapečené fazole s gulášem

Dostali jsme naprosto skvělé zapečené fazole v kameninových oválných mísách s úžasným jemným gulášem. Na vrchu fazolí byla jemná krusta a omáčka byla lehce pikatní, guláš se zřejmě celý den vařil a byl správně odleželý.

Doutnající válka, rozbité cesty, nepříjemní srbští policisté, podezřívaví albánští starostové napůl vypálených vesnic, to všechno šlo stranou, to všechno bylo přinejmenším na den zapomenuto kvůli nečekaně lahodné harmonii chutí, kterou nám chlapík v bílém plášti předložil.

Bylo to něco surrealistického, v zaprášené neosvětlené Prištině, v době, kdy už ostatní zavírali, všude byla zima a prach, a my na umakartovém stole ve stánku jíme něco tak dobrého.

Marné hledání

Dával jsem si později tradiční fazolovou polévku s uzeným téměř všude, kam jsem na Balkáně přijel. Ptal jsem se po zapečených fazolích, ale odpovědí byly jen udivené pohledy, co to vlastně chci.

Teď je na místě řady kiosků, jež stály na tehdy nezastavěné parcele v Prištině, několik malých kamenných obchodů. Město ožilo, staví se živelně bez povolení, osvětlení se zlepšilo jen trochu, na každém rohu jsou restaurace a moderně vypadající rychlá občerstvení.

V listopadu 2004 jsem s kolegou obešel několik lepších restaurací, kam chodí kosovská elita a šéfové mezinárodní správy. Průzkum jsem dělal i o čtyři roky později s českými diplomaty, kteří v Kosovu zakládali velvyslanectví. Jídlo bylo velmi dobré, někde dokonce vynikající. Ale obyčejný pasulj zapečený v kameninové misce nikde nemají.

Obrazem: Mezi Bruselem a Gazpromem: Redaktor HN napsal příběhy regionu z éry krize