Nizozemské stažení z Afghánistánu – signál pro další evropské spojence?

Afghánistán se v Nizozemsku stal osudovým dosavadní koalici. Ta se o víkendu po dramatickém jednání rozpadla a zemi čekají předčasné volby. Dvě hlavní strany nizozemské koalice se střetly ohledně budoucnosti působení nizozemských vojáků v Afghánistánu v rámci alianční operace ISAF – zatímco křesťanští demokraté vedení premiérem Janem Petrem Balkenendem byli ochotni prodloužit mandát nizozemského kontingentu o další rok, Strana práce vedená Wouterem Bosem s takovým krokem nesouhlasila a rozhodla se za každou cenu dodržet slib daný voličům spočívající v ukončení nizozemského bojového angažmá v Afghánistánu před koncem roku 2010.

Tato vnitropolitická krize v Haagu může přinést řadu širších dopadů do euroatlantického prostoru a je užitečné ji vnímat v evropských souvislostech. Za prvé se jedná o velmi nepříjemnou zprávu pro alianční vojenské plánovače a americkou administrativu prezidenta Obamy. Namísto posílení aliančních sil v Afghánistánu o 7 tisíc vojáků přislíbených na konci loňského roku v reakci na americký plán, který počítal s vysláním dalších 30 tisíc vojáků, se v druhé polovině letošního roku z Afghánistánu začne nizozemský kontingent stahovat.

Tento významný evropský spojenec dosud působil v síle zhruba 2 tisíc vojáků v nebezpečné provincii Uruzgan na jihu země. Najít rychle bojové jednotky z jiných zemí k zacelení této mezery nebude rozhodně snadné.

Nizozemci patřili společně s Brity, Kanaďany, ale také Dány či Estonci k několika málo spojeneckým zemím, které byly ochotné vyslat své vojáky a civilní experty do nejnebezpečnější části Afghánistánu na jihu a jihovýchodě země.

Pro Nizozemsko bylo nasazení bojových jednotek od roku 2006, doplněných též o stíhací letouny F-16 a bitevní vrtulníky AH-64 Apache, velmi náročnou vojenskou zahraniční misí, která během více než čtyřech let prověřila nizozemské ozbrojené síly i politické elity a širokou veřejnost. 

Vzhledem k celkové velikosti nizozemských ozbrojených sil čítajících 45 tisíc profesionálních vojáků, včetně 10 tisíc sloužících v námořnictvu, bylo dlouhodobé vyslání 2 tisíce vojáků jedním z nejintenzivnějších nasazení evropských spojenců. Nizozemsko za podporu alianční operace ISAF zaplatilo 21 ztrátami na životech.

Bez podpory veřejnosti... 

Afghánská mise nemůže v Nizozemsku podobně jako ve většině evropských zemí spoléhat na přílišnou podporu veřejnosti a to se projevilo v křehkém kompromisu dosaženém při posledním prodloužení mandátu nizozemského kontingentu. Podobně jako Francie, Německo či Španělsko se tak Nizozemsko poté, co americký prezident Obama vyzval k alianční solidaritě a podpoře amerických posil vyslaných do Afghánistánu, rozhodlo nezvyšovat nijak zásadně svoje angažmá.

Ze spojeneckých a partnerských zemí ze střední a východní Evropy se tak kromě Británie a Itálie rekrutovala většina původně přislíbených posil. Většina spojenců ovšem musí doufat, že zásadní premisa americké vojenské strategie o rychlém vybudování afghánských armádních a policejních struktur jako základu pro budoucí zajištění místní bezpečnosti, kterou nyní operace ISAF přijala, je realistická a podaří se ji během roku a půl naplnit.

Ilustrativní může být v tomto ohledu průběh největší spojenecké ofenzívy za posledních osm let probíhající v těchto dnech v provincii Helmand. Během ní se podařilo zapojit jednotky afghánské národní armády do řady lokálních úkolů a prohledávání domů či terénu, ale strategické plánování a využívání podpůrných zpravodajských, leteckých či palebných prostředků bylo plně v rukách amerických a britských sil.

Vzor nebo poučení? 

Češi a další evropští spojenci tak mají před sebou memento hned v několika ohledech. Afghánská alianční mise není doma populární a nalézt politický kompromis k dlouhodobému udržení vojenského angažmá ve středoasijské zemi bude postupem času stále obtížnější.

V případě civilních ztrát plynoucích z chybného rozhodnutí, činěného často pod tlakem nepřehledné situace se může lehce vyklubat zásadní vnitropolitický problém vedoucí k odstoupením ministrů, vysoce postavených generálů (tak jako se tomu stalo na podzim loňského roku v Německu) či pádu celých vlád. Vojáci vědí, že sami nedokáží zajistit úspěch afghánské alianční operace.

Ten závisí v dlouhodobém horizontu především na civilním komponentu (Provinčních rekonstrukčních týmech, PRT) a především posílení afghánských bezpečnostních složek – armády a policie. Zda může alianční úsilí dosáhnout rychlého obratu, získat iniciativu a začít se stahováním aliančních sil v polovině příštího roku je prozatím otázkou spíše pro delfské orákulum.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků