Lisabon a nové funkce změní i možnosti a styl fungování české diplomacie v rámci EU

Ve čtvrtek večer bylo po překvapivě krátkém jednání hlav států a vlád zemí EU dohodnuto, že se první Vysokou představitelkou pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku EU, tzv. ministryní zahraničí EU, stane dosavadní komisařka pro obchodní politiku EU, britská baronka Catherine Ashtonová (nabídnutá na poslední chvíli před zahájením mimořádného summitu EU labouristickou vládou Gorgona Browna namísto původně očekávaného stávajícího britského ministra zahraničí, Davida Milibanda).

Na osobě nové ministryně zahraničí EU bude významnou měrou záviset, nakolik budou využity možnosti a potenciál inovací, které nabízí ve fungování vnějších vztahů EU Lisabonská smlouva. První rok či dokonce již první měsíce v úřadě ukáží, zda bude schopna formulovat dlouhodobé strategické vize působení EU ve světě, které musí být poté nutně rozvinuty v podobě střednědobých strategií či krátkodobých jasně definovaných politik.

Tato politička se sice na jednu stranu může stát výraznou sjednocovací či aktivizační figurou na šachovnici vnějších vztahů EU, ale její úspěch bude také záležet na schopnosti přesvědčit členské státy o jí navržených prioritách či směru konkrétní politiky EU v určité otázce nebo regionu.

Členské státy i nadále zůstanou klíčovými aktéry při vymezování základních směrů, případně limitů vnějších aktivit EU. Pokud bude Catherine Ashtonová coby nová „ministryně zahraničí“ EU vystupovat jako politička s jasnou vizí a schopností přesvědčit členské státy (v neformálních i formálních jednáních Rady ministrů zahraničí či jejích přípravných a poradních orgánů) , potom bude mít dosti možností, jak tuto vizi promítnout do fungování klíčových struktur vnějších vztahů EU.

Protože již nebude hnána tlakem šestiměsíčního předsednictví, bude moci při stanovování programu zasedání ministrů zahraničí, velvyslanců při Politickém a bezpečnostním výboru nebo pracovních skupin Rady EU upřednostnit dlouhodobější priority. Neměla by se tak opakovat situace, kdy určité země EU chtěly za každou cenu v rámci svého předsednictví vyslat novou civilní či vojenskou operaci EBOP – ať už sledovala dlouhodobější strategický záměr či nikoliv nebo zda měla zajištěné dostatečné lidské, finanční a materiální zdroje.

Nová pravidla změní i postavení Česka

V rámci nových pravidel (formálních i neformálních) se změní i postavení členských zemí EU, především pak těch střední a menší velikosti jako je Česká republika. Státy této kategorie mající určitou ambicí ovlivňovat směřování vnějších vztahů EU budou potřebovat více než kdy dříve jasně artikulované politické pozice, fundované analýzy podložené ideálně informacemi přímo z terénu (z oficiálních diplomatických, ale třeba i nevládních zdrojů). Otázka pro českou zahraniční službu a obecně českou politiku je zda je na nová pravidla fungování vnějších vztahů EU podle Lisabonské smlouvy ČR dobře připravena.

Druhým faktorem, který může posílit či oslabit vliv konkrétní členské země je schopnost a ochota přispívat lidskými a materiálními zdroji v oblasti bezpečnostní a obranné politiky EU. Bohužel za deset let existence EBOP a po téměř sedmi letech operačního nasazení civilních či vojenských misí EBOP je český profil v této oblasti prozatím slabý.

Ani v oblasti počtů personálu, ani v oblasti seniorních pozic nedosáhla Česká republika odpovídajícího zastoupení. Na rozdíl od Slovenska či Maďarska (o zemích jako je Belgie či Dánsko nemluvě) nebyl doposud žádný Čech či Češka vybrán na pozici Zvláštního představitele EU (EUSR) nebo šéfa civilní mise EBOP či velitele vojenské operace EBOP. Tato smutná statistika se v oblasti EBOP týká i dalších seniorních pozic, kde je české zastoupení mizivé.

Česká expertíza důležitých regionů (Balkán, východní Evropa či Kavkaz) či bezpečnostních otázek (reforma bezpečnostního sektoru, přechod k demokracii, apod.) přitom existuje – ať už uvnitř příslušných ministerstev, tak i v rámci nevládní a akademické sféry. Nejbližší budoucnost ukáže nakolik umí česká politická reprezentace a diplomacie tyto lidi využít a v rámci evropské zahraniční politiky prodat.

Autor je bezpečnostní analytik