Proč levice prohrála? Nepřesvědčila voliče, že za krizi může pravice

To skóre takřka bije do očí. Evropská levice v souboji s pravicí ve čtyřech největších zemích zaostala nejméně o deset procent. Pokud k nim přičteme ještě porážku ze dvou dalších „polovelkých“ zemí, Polska a Španělska, součet nemohl pro socialisty a sociální demokraty vyjít příznivě.

Pohled na celou mapu Evropské unie je ještě přesvědčivější. Levice se proti pravici prosadila jen ve třech zemích ze sedmadvaceti.

V každém jednotlivém případě se dá najít konkrétní vysvětlení: britští labouristé se slabým Gordonem Brownem v čele po tuctu let u moci potácejí k porážce už delší čas, německým sociálním demokratům schází přesvědčivý vůdce a zleva je oslabuje Die Linke, francouzské socialisty zase ochromuje dámská rivalita mezi první tajemnicí Martine Aubryovou a neúpěšnou prezidentskou kandidátkou Segolene Royalovou. A mediální mašinérií Silvia Berlusconiho neotřásly ani jeho nejnovější osobní aféry.

Částečná vysvětlení však nezastřou základní fakt. Evropská levice nedokázala získat na svou stranu většinu hlasů ani v době, kdy všemi zeměmi unie prostupují důsledky ekonomické krize. Podle Maria Tela z Institutu evropských studií na Svobodné univerzitě v Bruselu evropské levici se nepodařilo voliče přesvědčit, že vinu za krizi nese pravice.

Vysvětlení se skládá ze dvou odpovědí. Protože v minulosti tradiční sociálně demokratická politika nezabírala, mnohé levicové strany vsadily na „blairistickou“ inovaci. V Německu navíc jsou sociální demokraté s křesťanskými demokraty ve „velké koalici“ a první reformní liberalizační kroky podnikli sami ještě když vládli spolu se Zelenými. Svou porážku jednoznačně uznali. „Je zbytečné chodit kolem horké kaše. Doufal jsem, že to vyjde jinak,“ prohlásil kandidát SPD na kancléře Frank-Walter Steimeier.

Strach pomáhá krajní pravici

Pravidlo, že voliči v době krize – pokud nevidí věrohodné alternativy – dávají přednost vládám, které jsou zrovna u moci, nahrává při aktuální evropské konstelaci pravici. Čistě protestní hlasy se potom stěhují k populistickým a extrémním stranám a hnutím.

Politici jako nizozemský Geert Wilders dokážou svou rétorikou obrácenou proti přistěhovalcům těžit z obav veřejnosti daleko účinněji. Při volbách do Evropského parlamentu je to o to snazší, že navzdory rostoucímu vlivu europarlamentu jsou vnímány stále jako „druhořadé“.

Ne všem protestním stranám se však podaří přenést své úspěchy z eurovoleb do čistě národní politiky. To platí především o těch „na jedno použití“, které svou kampaň postavily na jediném tématu.

Příkladem by mohli být Piráti ze Švédska. Jejich jediného zástupce do Štrasburku vynesla hlavně podpora mladých lidí nespokojených se zákazem stahování filmů a hudby z internetu, které porušuje autorská práva. Nižší účast v eurovolbách navíc zisky jindy okrajových stran a hnutí čistě matematicky umocňuje.

• Diskuse
• Celkem 45 příspěvků