Přehledně: Rok, ve kterém se změnil svět - 1968

Přečtěte si o studentských bouřích, které v květnu 1968 zasáhly Paříž. V jednotlivých boxech si můžete prohlédnout další světové události toho roku, které se zapsaly do dějin.

Klamné mládí pařížského jara

Dlouho se zdálo, že rok 1968 ve Francii spadl zčistajasna z nebe a že to byl intelektuálně revoluční večírek, který musel nutně skončit. Tak jednoduché to samozřejmě nemohlo být a také nebylo.

Ve Francii to nejspíše začalo, když filmový bůh Rogera Vadima stvořil z Brigitte Bardotové ženu. V tom roce 1956 se sexuálním symbolem více než jedné generace stala dívka přísně vychovaná tradičně katolickými rodiči. Možná, že rok 1968 ve Francii začal už roku 1954, když Francoise Saganová pozdravila Dobrý den smutku, v novele spontánně vyprávějící příběh poměru mladé měšťanské dívky se ženatým mužem.

Na kvásek provokativních gest a intelektuálních debat zadělávali také mladí filmoví kritici, kteří než se stali slavnými filmovými režiséry jako třeba Francois Truffaut, zaplňovali recenzemi stránky v Cahiers de Cinéma. Stejně tak sem patří převrat, který do způsobu psaní knih vnášeli spisovatelé pod etiketou Nového románu.

Bez toho všeho by rok 1968 ve Francii nespadl zčistajasna z nebe. Čím to, že ze zmíněného ducha kritičnosti a chuti obracet věci naruby vznikla ona zápalná směs, kterou vysokoškoláci uvedli celou zemi do pohybu?

V letech, která jaru 1968 předcházela, tehdejší dospívající do sebe nasákli povědomí, že změna je možná. Odtud už byl jen krok k heslu, které se jako příslib i varování zároveň vynořilo mezi nápisy křídou na květnových pařížských zdech: Tout est possible, tout est permis - Vše je možné, vše je dovoleno.

Ten slogan je stejně svůdný jako iluzorní. Když se demokraticky zvolený monarcha, prezident Charles de Gaulle obrátil 30. května 1968 v televizním projevu k občanům, do ulic vyšla jiná Francie než ta, která stavěla v Paříži barikády. Spořádaní měšťané podpořili svoji spořádanou republiku a zčistajasna bylo vidět, že jich je přinejmenším stejně tolik jako těch, kteří burcovali: "Kdy jindy chcete změnit svět, než teď."

To nejjednodušší, co by se dalo po porážce studentské revolty napsat, by bylo, že během několika týdnů se ukázala iluzornost této revolty. Nesměl by tu být však opožděný postřeh jednoho z vůdců oné revolty Daniela Cohna-Bendita: "Politicky jsme zaplaťbůh prohráli, zvítězili jsme však v hlavách."

Je paradoxem, že samozřejmost studentského mlád í převzala a do mrtě využívá reklama, která den co den servíruje zbožnění mládí. Protože co jiného reklama hlásá než variace na slogan pařížského máje 68: "Užívejte bez zábran!"

Kdyby toto bylo jediné vítězství pařížského jara 1968, muselo by to být pro jejich někdejší vůdce a mluvčí zklamáním. Jejich výhru však vidíme i v rozšíření liberálních názorů, v otřásání autoritami, které by samy nejraději byly trvale neotřesitelné.

Prohra z 30. května 1968 zachránila studentské vůdce před nimi samými. Bez ní by muselo revoltující mládí žijící bez minulosti a bez závazků převzít odpovědnost za uskutečnění svých představ.