Bahmán Ešghí má rád zaběhnutý řád. Každé ráno odjíždí do své teheránské kanceláře, dá si čaj a rozdělí příkazy vedoucím ve své továrně na autobusy. Při vyřizování telefonátů pak na stole podepisuje dokumenty.

To, že pracuje, je ale jenom zdání. Stejně jako na mnoho jiných Íránců i na něj dolehly ekonomické sankce, kterým Írán čelí kvůli svému jadernému programu.

"Vypadá to, že pracuji, že? Ne, ve skutečnosti se modlím buď za zázrak, který zachrání naši ekonomiku, nebo za příchod šílence, který si můj podnik koupí," říká muž.

Íránští politici v minulosti tvrdili, že sankce na Írán nemají vliv. Ti současní ale přiznávají potíže. Citelné dopady mají zejména sankce z roku 2010, které se týkají mezinárodních finančních transakcí.

Prezident Hasan Rúhání i ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf v New Yorku o potížích hovořili, i když i oni se vyhnuli číslům. Rúhání na řešení spěchá, protože nabídl dohodu o jaderném programu do půl roku.

Milionové dluhy vlády

Íránské sdělovací prostředky píší, že vláda dluží miliony dolarů bankám, městům i dodavatelům. Prodej ropy, který tvoří 80 procent příjmů státu, se vlivem sankcí snížil na polovinu.

Rúháního předchůdce Mahmúd Ahmadínežád tvrdil, že má země zahraniční rezervy ve výši 100 miliard dolarů, odborníci si myslí, že se letos tato suma snížila na 80 miliard. Ale ani tu vláda nemá k dispozici.

Tři čtvrtiny z ní jsou v úschově v zemích, které kupují íránskou ropu. Podle podmínek obsažených v sankcích mohou být tyto peníze použity pouze na nákup zboží v těchto zemích.

Obtížné je dostat se i ke zbylým 20 miliardám, protože Írán je vyloučen z globálního bankovního systému Swift, který umožňuje elektronický převod peněz. "Íránci řeší dilema, jak dostat peníze do Íránu," vysvětluje výkonný ředitel nadace pro obranu demokracie Mark Dubowitz.

 

Nebezpečné převážení peněz

Komplikované je i financování při běžném obchodování, při němž se kufry peněz převážejí k bankéřům v cizině. To je nejenom nákladné, jelikož prostředníci požadují peníze za každý krok, ale vzhledem ke zlodějům číhajícím na kořist i nebezpečné.

Třiačtyřicetiletý Ešghí má úspory, z nichž vydrží ještě čtyři měsíce. Když se do té doby nic nestane, bude muset odjet do své továrny v chudém městě Malájer a oznámit stovce zaměstnanců, která zbyla z původních 200, že podnik zavírá. Výroba se vlivem sankcí natolik zdražila, že Ešghí na ní prodělává.

"Přežívám díky úsporám podobně, jako dokáže velbloud přežít v poušti z tuku ve svém hrbu. Teď se ale blíží konec, vzdávám to," říká podnikatel.

Továrnu založil v roce 2005 a až do vyhlášení sankcí mu stačilo vejít do banky na rohu ulice, podepsat tam úvěr na nákup dílů z Číny, zaplatit z něj malou část, popít s úředníkem čaj a do hodiny být zpět u svého stolu. Teď je to ale mnohem složitější. Jeho čínský dodavatel obchoduje také s výrobci v Evropě, o něž by mohl přijít, kdyby se přišlo na jeho kontakty v Íránu. Je také k smrti vyděšený z toho, že by na to přišli Američané, kteří by na něm pak chtěli vysoké pokuty.

Jednání přes tajného prostředníka

"Číňané se mnou jednají jako s tajnou milenkou," popisuje situaci Ešghí, jehož cituje americký list The New York Times. Aby se Ešghí vyhnul prozrazení, používá jeho čínský partner prostředníka.

"Říkejme mu Čchen. A ten odmítá jakýkoli úvěrový dokument, protože Američané už pokutovali jedinou banku, která byla ochotná v Číně s Íránem obchodovat," sděluje Ešghí. Musí tedy platit vše u bankovní přepážky. Dělá to v Dubaji, kam přestěhoval manželku a děti.

Nejdříve musí ale vzít ríjály a dojít s nimi ke směnárníkovi. Ten je prostřednictvím svých kurýrů odešle partnerům v jiných zemích k výměně. A za to požaduje desetiprocentní poplatek. "Právě minulý týden se jeden z těch směnárníků vypařil, když mi předtím ukradl 160 tisíc dolarů," lomí rukama Ešghí.

Peníze pomalu doputují k bankéři v Číně, který chce také svůj díl. Teprve pak se začne čínský partner zabývat Ešghího objednávkou. Slíbí, že ji vyřídí do deseti dnů, ale trvá to dva měsíce. Když zboží přijde a není kvalitní nebo část chybí, Íránec s tím moc nenadělá. Poslat zpět je nemůže a zbývá mu jedině důvěřovat všem, kdo mu na složité cestě pomáhají.

 

V červenci prý málem dostal infarkt, když zjistil, že americký prezident Barack Obama vyhlásil sankce proti podnikům, které spolupracují s íránským automobilovým průmyslem. "To jsem já. Živím 100 rodin ve městě, kde není jiná práce. Vede pan Obama ekonomickou válku s našimi politiky, nebo s námi?" táže se Ešghí.

Jeden z íránských analytiků sankční prostředí považuje nikoli za program ropa za potraviny, praktikovaný kdysi v Iráku, ale za program ropa za zmetky. Protože sankce povolují utrácet peníze z prodeje ropy jen v zemích, které tuto ropu odebírají, je íránský trh zaplaven nekvalitním čínským zbožím. Íránskou infrastrukturu budují čínské podniky místo těch místních, zatímco Čína se těší kvalitní íránské ropě.