Začátkem roku 1989 jsem krátce po příjezdu do komunistického Československa míjel prázdnou budovu v Podolí. Někdo z vnitřní strany špinavé výlohy napsal "Svoboda Havlovi", vzpomíná někdejší zpravodaj britského časopisu The Economist. Svůj text "Václav Havel in memoriam" podepisuje zkratkou E.L.
Scénárista Havel byl v té době za mřížemi kvůli výtržnostem během opoziční demonstrace. Úřady tehdy ještě dovedly zavírat lidi, neměly ale už sílu, nebo vůli, hlídat nápisy ve výlohách, píše autor.
Nápis, který tam byl ještě o rok později, když už byl Havel prezidentem, byl obzvláště půvabný i proto, že výlohy byly tématem jedné z nejznámější esejí Václava Havla "Moc bezmocných". V té se zamýšlí nad banálním komunistickým sloganem "Proletáři všech zemí, spojte se" ve výloze zelinářství.
"Proč to zelinář dělá? Co se snaží světu sdělit? Je opravdově nadšen pro myšlenku jednoty mezi dělníky po celém světě? Je jeho nadšení tak velké, že cítí neodolatelné nutkání sdělit veřejnosti své názory? Zamyslel se opravdu alespoň na chvíli, jak by takové spojení mělo probíhat a co by znamenalo?
Myslím že můžeme s jistotou tvrdit, že většina majitelů obchodů nepřemýšlí nad slogany, které si dávají do výlohy, ani jimi nevyjadřují své skutečné názory. Plakát našemu zelináři dalo vedení, společně s mrkví a cibulí. Dal jej do výlohy prostě proto, protože to tak dělá léta, protože to dělá každý, protože to tak má být. Kdyby odmítl, mohl by mít potíže. Mohli by mu vyčítat, že nemá výlohu vhodně dekorovanou, někdo by jej mohl obvinit ze ztráty loajality. Musí to dělat prostě proto, aby dál mohl vést svůj relativně klidný život v harmonii se společností, jak říkají."
Tak Havel ve zkratce přesně popsal, jak se mnoho Čechů a Slováků vyrovnalo s osudem po sovětské invazi v roce 1968, píše autor. Pro mnoho cizinců se země zdála být otupělá, jako by prošla nějakou morální kastrací. Odpor byl zbytečný - i když byste změnili systém, sovětské tanky vaše snahy rozdrtí. Takže jediným řešením byl únik do vnitřního (pro menšinu vnějšího) exilu.
Směs, která poháněla totalitární systém byla kombinace strachu a předstírání: Zelinář předstíral loajalitu ze strachu z následků. Havel následně popisuje, co by se stalo, pokud se zelinář rozhodne vzepřít systému, nevyvěsit plakát, nechodit k volbám a podporovat oponenty systému.
"Vedoucí zeleniny bude přeřazen do skladu. Jeho plat bude snížen. Naděje na dovolenou v Bulharsku se vypaří. Šance jeho dětí na vyšší vzdělání budou ohroženy. Nadřízení ho budou šikanovat a spolupracovníci o něm pochybovat. Většina z těch, kteří ho budou trestat, to ale nebudou dělat z osobního přesvědčení, ale pod tlakem okolností - stejných, které kdysi nutily zelináře vyvěšovat oficiální slogany."
Havel svou esej uzavírá nadějí, že vedoucí zeleniny svým porušením pravidel hry upozorní na to, že nějaká hra existuje, že král je skutečně nahý. Dá svému životu opět důstojnost a smysl. Jeho revota je snahou žít v pravdě... A každý, kdo vystoupí z řady, může ohrozit celý systém.
Nemohl studovat kvůli původu
Havel žil, jak kázal. Sám neměl možnost vyššího vzdělání, jakožto potomek buržoazní rodiny. Jiní by si mohli zajistit pohodlný život psaním her na oslavu režimu. Ale on pracoval jako kulisák v divadle a drama studoval ve volném čase. Když se v 60tých letech uvolnil režim, jeho hry se začaly hrát a seznámila se s nimi veřejnost.
Sovětská invaze pro něj a další kulturní elity země znamenala vážný problém - mohl emigrovat, kolaborovat, nebo čelit následkům. Z filozofů se stali topiči a z básníků čističi ulic. Havel vzal práci v pivovaru, jak popisuje v hře Audience, připomíná osobní statečnost bývalého českého prezidenta The Economist.
Časopis dál podrobně ličí Havlův vstup do disentu, podpis Charty 77, vězení a nakonec jeho úspěchy jako prezidenta, který si přál, aby "spoluobčany neobtěžovala politika" a jehož sláva dalece překročila hranice "malé nudné evropské země", které tolik pomohl k návratu ke svobodě.
