Knock-out rule při střetu obchodních podmínek

Představme si však situaci, kdy strana A zašle druhé straně B návrh na uzavření smlouvy, přičemž část této smlouvy má být určena odkazem na obchodní podmínky, které jsou přiloženy k návrhu smlouvy. Strana B s návrhem smlouvy souhlasí, smlouvu proto podepíše a zašle straně A, k podepsané smlouvě nicméně přiloží své odlišné obchodní podmínky. V takovém případě vyvstává otázka, zda byla smlouva uzavřena a které obchodní podmínky tvoří součást smlouvy.

Na smlouvě musí být shoda

Stávající občanský zákoník žádné speciální ustanovení upravující tuto otázku neobsahuje, a je tedy nutné použít obecnou úpravu uzavírání smluv. Podle těchto pravidel se vyžaduje úplná shoda stran na obsahu smlouvy (princip úplného konsenzu).

To znamená, že přijme-li strana návrh smlouvy s dodatkem, výhradou apod., považuje se takový úkon za odmítnutí návrhu a je návrhem novým (který musí původní navrhovatel přijmout).

Pokud by tedy došlo k výše uvedené modelové situaci, smlouva by podle současné právní úpravy uzavřena nebyla. Strana B by doplněním smlouvy o odlišné obchodní podmínky návrh smlouvy odmítla, avšak zároveň by podala novou nabídku. Smlouva by byla uzavřena až poté, co (přesněji pokud) by smlouvu s odkazem na odlišné obchodní podmínky přijala strana A.

Rozporné podmínky se knokautují

Nový občanský zákoník obsahuje ustanovení, které tuto otázku řeší odlišně. Pokud strany odkáží v nabídce a přijetí na obchodní podmínky, které si vzájemně odporují, je smlouva přesto uzavřena. Vzájemný smluvní vztah se bude řídit těmi ustanoveními obou obchodních podmínek, které nejsou ve vzájemném rozporu (tzv. „knock-out rule“).

Smlouva se tedy řídí obchodními podmínkami předloženými stranou A a zároveň obchodními podmínkami předloženými stranou B, přičemž se nebude přihlížet k těm ustanovením obou obchodních podmínek, které se vzájemně vylučují.

Toto pravidlo však neplatí, pokud některá ze stran bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle (v našem případě po doručení podepsané smlouvy straně A), vyjádří svoji vůli takovou smlouvou neuzavřít. V takovém případě smlouva není vůbec uzavřena.

Nová úprava má ovšem i značná rizika.

Představme si situaci, kdy strana B připojí své obchodní podmínky k podepsané smlouvě úmyslně a spoléhá na to, že si strana A přiložených obchodních podmínek nevšimne (a nevyjádří tedy svou vůli smlouvu neuzavřít).

Důvodem může být snaha vzájemné vztahy svázat pravidly, na které by strana A vědomě nikdy nepřistoupila.

V  takovém případě se nabízí použití ustanovení o omylu vyvolaném druhou stranou. Podle tohoto ustanovení pokud někdo jednal v omylu o rozhodující skutečnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

Nechtěnou úpravu smluvního vztahu také obchodními podmínkami druhé smluvní strany lze považovat za rozhodující okolnost a strana A by se tedy mohla domáhat určení neplatnosti smlouvy.

Zavedení tzv. knock-out rule do právní úpravy je razantním prolomením zásady úplného konsenzu při uzavírání smlouvy a i přes možnost domáhat se v případě úmyslného uvedení v omyl určení neplatnosti smlouvy, je možné, aby se strana smlouvy stala stranou určitých závazkových vztahů, aniž by s tím výslovně souhlasila a dokonce aniž by o tom věděla.

Nový občanský zákoník tak zvyšuje nároky na pozornost stran při uzavírání smluv, jejichž část obsahu je určena odkazem na obchodní podmínky.

Článek vznikl ve spolupráci s odborným měsíčníkem