Nepoctivost při vyjednávání smlouvy přijde draho

Každá osoba může svobodně uzavírat smlouvy, vybírat si, s kým je uzavře a k jakým povinnostem se zaváže.

Zpravidla též platí, že volnou ruku má též v rozhodnutí, zda bude ve vyjednávání smlouvy pokračovat, nebo je ukončí (třeba proto, že dospěla k závěru, že pro ni není budoucí smlouva výhodná tak, jak si na začátku myslela).

Smluvní svoboda zde však není tím jediným, co je třeba sledovat. Nový občanský zákoník velmi dbá o to, aby se chránila dobrá víra stran a též o to, aby každý (nejen) v právním styku jednal poctivě. Proto se každý, kdo poctivě nejedná, vystavuje riziku sankce.

Poctivost a férovost se nevyžaduje pouze při plnění smlouvy, ale už při jejím uzavírání. Každého tak stíhá předsmluvní odpovědnost.

Předsmluvní odpovědnost

V dosavadní právní úpravě (občanském ani obchodním zákoníku) nebyla předsmluvní odpovědnost výslovně zakotvena.

Přesto nejde o něco neznámého, neboť s ní počítá soudobá judikatura. Nejvyšší soud se otázkám předsmluvní odpovědnosti věnoval v několika svých rozhodnutích a lze očekávat, že s přijetím výslovné právní úpravy se tato problematika stane frekventovanější.

• Především jde o informační povinnost – týká se to ze zejména skutečností, které jsou podstatné pro konečné rozhodnutí o tom, zda strana smlouvu uzavře či nikoliv.

O takových skutečnostech se strany musí navzájem informovat pravdivě a úplně. Když to neudělají, může to vést ke vzniku povinnosti nahradit škodu.

Hloubka a rozsah informací záleží na různých okolnostech: o jak významnou skutečnost jde, o jaký smluvní typ se jedná, jaké je postavení smluvních stran apod.

Nejsilnější informační povinnost stíhá strany v případě těch nejdůležitějších skutečností (bez nichž by smlouva nikdy nebyla uzavřena), jde-li o smlouvu založenou na vyšší míře důvěry stran (ta je jistě vyšší v případě smlouvy o výkonu funkce než u kupní smlouvy), nebo když jedná profesionál se slabší stranou (nejvíce informací musí podnikatel poskytovat spotřebiteli).

Povinnost informovat neznamená říct všechno

Informační povinnost však není absolutní. Vždy je třeba postupovat případ od případu a vážit, zda jde o informaci, která je nezbytná pro rozhodnutí druhé strany uzavřít danou smlouvu.

Myslet je nutno i na to, že každá informace má určitou ekonomickou hodnotu a její poskytnutí může jejího vlastníka ohrozit. Též je třeba hodnotit i chování druhé strany – zkoumáme, zda druhá strana využila možnost ověřit si, že podané informace jsou úplné a pravdivé, pokud takovou šanci měla. Nelze jen slepě věřit.

• Druhým důležitým případem předsmluvní odpovědnosti je bezdůvodné přerušení vyjednávání smlouvy. To dovodil i Nejvyšší soud, který stanovil, že vznik povinnosti uhradit v takovém případě druhé straně škodu, je závislý na splnění dvou předpokladů: jednající vyvolal u druhé strany dobrou víru, že smlouva bude uzavřena, a následně bez legitimního důvodu ukončil jednání o uzavření smlouvy.

Škoda spočívá v nákladech, které osoba vynaložila, nejsou-li běžné a vyvstala-li jejich potřeba v důsledku zvláštních požadavků druhé strany.

Jako škodu nelze požadovat náklady, s jejichž vynaložením musí každý počítat, ať už bude smlouva uzavřena nebo nikoliv. Je totiž třeba vždy myslet na to, že vyjednávání smlouvy s sebou určité náklady nese, a každý tak na sebe sám bere riziko obvyklých nákladů.

Jednání o smlouvě jen naoko vyjde draho

Nový občanský zákoník již tuto předsmluvní odpovědnost zakotvuje výslovně, přitom se vydává výše naznačenou cestou.

Výslovná pravidla pomáhají právní jistotě.

Stanoví se následky porušení poctivosti pro případy, kdy někdo zahájí jednání o smlouvě s jiným jen naoko nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít, anebo když jednání o smlouvě téměř uzavřené bez příčiny přeruší. Pro přerušení jednání musí mít strana spravedlivý důvod.

Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.