Neplatná smlouva je drahá smlouva

Každý, kdo posuzuje platnost smlouvy, by měl vždy přemýšlet o důsledcích, které jeho rozhodnutí přinese.

To, že se preferuje platnost před neplatností, má totiž praktický ekonomický efekt.

Smluvní partneři, zvláště podnikatelé, usilují o maximální efektivitu – chovají se racionálně. Zpravidla uzavírají smlouvy tak, aby minimalizovali náklady a maximalizovali svůj užitek.

Jednání o uzavření smlouvy může být velmi nákladné. Prohlášení neplatnosti pak nutí strany k novému jednání s dalšími finančními náklady. Může vést dokonce i k tomu, že jedna ze stran kvůli neplatnosti nemůže splnit svůj další závazek (protože nebude mít potřebný stroj, prostory nebo finance apod.), a proto bude vystavena sankcím od jiného smluvního partnera a může skončit až v úpadku.

Nový občanský zákoník se snaží pomocí různých pravidel neplatnosti předcházet nebo nabízí pravidla pro její zhojení.

Třeba jednání člověka omezeného ve svéprávnosti není vždy absolutně neplatné, stejně jako nebude vždy dovozena absolutní neplatnost při jednání nezletilého, který uzavře smlouvu, k níž není dostatečně rozumově způsobilý.

Novinkou je možnost stran dodatečně vyjasnit neurčité či nesrozumitelné ujednání ve smlouvě a smlouvu tím zachránit, anebo později zhojit nedostatek formy smlouvy.

Výslovně se pamatuje též na případy, v nichž důvod případné neplatnosti spočívá jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu: v takovém případě je dán soudu do rukou nástroj, jak neplatnosti zabránit – změní nezákonný rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran.

Nemravná smlouva zůstane neplatná

Přestože se zákoník velmi snaží bránit neplatnosti smluv, v praxi nastávají případy vad, jejichž nutným následkem je neplatnost. Jako hlavní důvody neplatnosti vymezuje občanský zákoník následující:

• rozpor se zákonem,
• rozpor s dobrými mravy,
• počáteční nemožnost plnění,
• nezpůsobilost k jednání,
• nedodržení formy.

Nejčastější vadou, kterou budeme v praxi řešit, je samozřejmě rozpor se zákonem.

Existuje-li podezření, že určité smluvní ujednání by mohlo být v rozporu se zákonem, musíme nejdříve zjistit, jaký je smysl a účel daného zákona, a na základě toho určit, zda se vůbec zákonný zákaz na daný případ vztahuje.

Učiníme-li závěr, že smysl a účel zákona vyžaduje, aby byla smlouva neplatná, je třeba rozhodnout, zda půjde o neplatnost, ke které soud přihlédne z úřední povinnosti.

Zde dochází asi k té největší změně.

Doposud se s většinou vad pojila absolutní neplatnost; jen taxativně vymezených případů se týkala neplatnost relativní. Nově je to naopak – soud má z úřední povinnosti přihlédnout k neplatnosti jen ve výjimečných případech. Nestačí, že došlo k rozporu se zákonem, navíc zde musí existovat zjevný rozpor s veřejným pořádkem.

Zákon musí být porušen tak, aby byl zasažen nejen soukromý zájem jednotlivce, ale musí být narušen i některý z řídicích principů právního řádu, na kterém staví naše společnost.

Zjevný rozpor s veřejným pořádkem je dán třeba u smluv, které zavazují ke spáchání trestného činu, jejichž podstatou je snaha vyloučit fungování ústavních principů (smlouvy, v jejichž důsledku se manipuluje s volebním výsledkem – třeba „nakupování“ volebních hlasů) nebo bránit řádnému výkonu veřejné moci (smlouvy vycházející z korupčního jednání).

Ostatní případy smluv, které jsou v rozporu se zákonem, mohou být neplatné jen tehdy, položí-li na stůl otázku platnosti/neplatnosti oprávněná osoba (a to nejpozději ve lhůtě tří let od okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena).

V takovém případě se musíme ptát, čí zájem má tato neplatnost chránit (komu případná neplatnost prospěje), neboť pouze taková osoba se může neplatnosti domáhat.