Společné bydlení manželů

Rozhodnutí, kde manželé povedou svoji rodinnou domácnost, tedy kde budou bydlet a mít své obydlí, může ovlivnit život rodiny na roky dopředu.

Tak se k němu staví i nový občanský zákoník, když předpokládá, že o této skutečnosti se musejí manželé dohodnout. Není-li dohody, může se kterýkoliv z manželů obrátit na soud a žádat, aby soud souhlas druhého manžela nahradil.

Pokud manželé bydlí v bytě či domě, který je v jejich společném jmění, pak s ním mohou nakládat podle pravidel správy společného jmění.

Prodej či zatížení takového bytu nebo domu není běžnou záležitostí a manželé musejí jednat společně, nebo se souhlasem druhého. I zde je možné žádat soud, aby souhlas druhého manžela nahradil. Jednání bez souhlasu druhého manžela vede k tomu, že se tento manžel může dovolávat neplatnosti tohoto právního jednání.

Bydlím v nemovitosti svého manžela

V praxi se často setkáváme s případy, kdy manželé bydlí v domě či bytě, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z nich.

Postavení druhého manžela zatím právo výslovně neřešilo a soudy měly sklon rozhodovat tak, že manžel-výlučný vlastník obývaného prostoru může druhého manžela z užívání vyloučit, že se může dokonce domáhat jeho soudního vyklizení.

Nový občanský zákoník se k této problematice staví rozdílně, když výslovně stanoví, že druhý z manželů má ze zákona právo bydlení. Manžel-výlučný vlastník je tímto právem omezen a nemůže sám rozhodnout o tom, že druhého manžela vyloučí z užívání.

Zemře-li, právo na bydlení druhého manžela zaniká; avšak v případě, kdy nelze po pozůstalém manželu spravedlivě požadovat, aby dům nebo byt opustil, právo bydlení mu zůstane zachováno. Tím se pamatuje na různé životní situace, které mohou nastat – pozůstalý manžel může být např. nemocný či v sociální nouzi a v takovém případě je mu poskytnuta ochrana.

Bydlíme jako manželé v nájmu

Zvláštní pozornost zasluhuje společné bydlení manželů v nájemním bytě či domě. Lze uvést, že v základech se nová právní úprava od té dosavadní příliš neodchyluje.

Společný nájem manželů vzniká buď uzavřením manželství se snoubencem-nájemcem bytu, nebo kdykoliv za trvání manželství, uzavře-li jeden z manželů nájemní smlouvu k bytu. Novinkou však je, že vznik společného nájmu není nutný, manželé se mohou dohodnout i na tom, že společný nájem nevznikne. To doposud nebylo možné. Nadále platí, že při smrti jednoho z manželů-společných nájemců zůstává nájemcem bytu pozůstalý manžel.

A co v případě rozvodu?

Rozvádí-li se manželé, je třeba vypořádat jejich společné bydlení a rozhodnout, který z manželů a za jakých podmínek bude nucen stávající obydlí opustit. To je vždy citlivý problém, který se nejlépe odstraňuje dohodou manželů. Ne vždy je vůle na obou stranách, pak musí zasáhnout soud.

Měli-li manželé k obydlí stejné právo (např. bylo ve společném jmění, nebo byli společnými nájemci), soud zruší právo jednoho z manželů bydlet v obydlí. Přitom zváží všechny okolnosti případu, např. přihlédne k tomu, komu byla svěřena péče o nezletilé dítě, nebo ke stanovisku pronajímatele. Soud také může rozhodnout o způsobu náhrady za ztrátu práva bydlet v obydlí, kterou jeden z rozvedených manželů utrpěl. Tato náhrada může spočívat v povinnosti zůstávajícího manžela zajistit druhému náhradní bydlení, může však mít i peněžitou formu.

Jiné řešení si vyžaduje situace, kdy manželství zaniká rozvodem a manželé neměli k obydlí společné právo.

Jde především o ty případy, kdy je jeden z manželů výlučným vlastníkem bytu a druhý z manželů k němu má zákonné právo bydlení, nebo kdy byl jeden z manželů výlučným nájemcem bytu. V takovém případě soud na návrh vlastníka či výlučného nájemce rozhodne o povinnosti druhého manžela vystěhovat se z bytu. Rozvedený manžel, který má byt opustit, může žádat soud, aby mu v případě splnění zákonných předpokladů zřídil k obydlí právo odpovídající věcnému břemenu bydlení.