Pavel J. Hejátko: Bulvár chce svého „potetovanýho blázna“

"Když za mými zády řeknou, že jsem magor, teď už se odvažují mi to konečně říkat do očí, tak to není nic zvláštního. Umělec musí být splachovatelný," říká umělec a básník Pavel J. Hejátko, Čech s největším počtem tetování a piercingu na těle. Vystudoval rusistiku a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně. Za svou poezii byl nominován na cenu Magnesia Litera.

Co se stane, že se z člověka stane umělec?

Umělcem se člověk musí narodit, pak už je jen otázkou času, kdy na to v životě přijde. Pak je další etapa, kdy on sám tomu uvěří.

Kdy jste uvěřil, že vy budete umělcem?

Já tomu nevěřím doteď. Považuji se za těžkého hochštaplera.

Zatím vám ale to vychází.

To sice ano, ale na chleba vám to nedá. Mám tu výhodu, že nejsem v Praze. Jsem zakopaný v tomto burákově, je to divočina a klid. Člověk je tu uklizený od všedních starostí. Hlavně nežiju tu hédonistickým stylem života, ale spíš asketicky. Měsíčně dokážu žít z šesti tisíc, což je samo o sobě dost velký umění.

Jak vám toto umění jde?

Toto ovládám slušně. Nevím, jak dlouho to bude udržitelné. Umělec na volné noze je krásný poetický pojem, ale člověk si musí uvědomit, že to všechno rub a líc. Už dva měsíce jezdím s autem, kterému nefunguje startér. Ze svých příjmů jsem schopen zaplatit všechny složenky a zbude mi 1500 Kč. Takže nejsem pravidelný návštěvník super a hyper marketů.

Nevypadáte jako příliš perspektivní partie.

Pro ženu, která hledá genetický potenciál a zázemí, umělec není. Nenabízí žádné sociální jistoty, načež dovolenou v Jugoslávii. Když umělec začíná, tak sám v mládí a bez závazků a nemůže s sebou vzít sociální rukojmí. Ale jakmile dospěje a chce si najít životního partnera, má problém. Přítelkyně si naštěstí zvykla, v tomto ji nesmírně obdivuji. Je to hezká holka a měla by rozhodně navíc, než na takového skřeta jako jsem já.

Pravda, vypadáte poněkud netradičně. Jak se vám s tímto vzevřením žije na malém městě?

Pocházím z malé vesničky Zahrádka, ta má přesně 106 obyvatel. Mám tam svůj svět sám pro sebe a ten mi víceméně nenarušují. Už si zvykli. Znají mého otce, takže mě znají od dětství. Pro ně byla nepředstavitelná změna životní a ten vývoj. To asi většina z nich řešila, to byl ale samozřejmě jejich problém. Ty žabomyší válečky, to je nádhera. Když za mými zády řeknou, že jsem magor, teď už se odvažují mi to konečně říkat do očí, tak to není nic zvláštního. Umělec musí být splachovatelný.

Nejste tak trošku pouťovou atrakcí?

Ale jistě. Bulvár chce toho svého potetovaného blázna. Seriózní média naopak zjišťují, že jsem celkem normální a začínají chápat, že každý umělec má dvě tváře. Jednu oficiální a pak tu skutečnou.

Jaké jsou tedy vaše dvě tváře?

Ta skutečná je bohémská, upřímná, nenásilná. Myslím, že inteligentní a hodně egocentrická. Ta druhá je pouhopouhá maska, ale když se přicucne na obličej, tak jde jen těžko sundat. To je sice inteligentní, ale zlý a dokáže nejen být nepříjemný, ale taky ublížit. Pro mnoho lidí je okouzlující spíš silou vůle, než uměleckými schopnostmi. To je ta loutka pro média, ztroskotanec showbyznysu.

Takže nenavštěvujete večírky s šampaňským a kaviárem?

Nikam nechodím, jsem vlk samotář. Také do Prahy vyjedu jen občas. Pro mě je to stará děvka, která dává, ale dává jen chvíli.

Jenže nebyla by právě Praha pro vás jako pro umělce lepším místem pro život?

Jistě, umělec v Praze to má v mnohém snazší. Například mnoho médií si žádá ukázání se naživo. Ale pro mě to není. Do Prahy vyjedu maximálně na týden a pak se radši uklidím do divočiny. Mým úkolem je nebýt viděn.

Přesto se ukazujete na svých autorských čteních. Jak na vás lidé reagují?

Pozitivně, oni přichází ze zvědavosti na "toho potetovanýho". Pro ně je samo o sobě mokantní, že někdo takový může dělat poezii. Klasický počet návštěvníků čtení je tak 20 až 30, ale to je nádhera. Vždyť jde o poezii.

Není to stejně trošku málo?

Poezie je v literatuře rozhodně ošklivé káčátko, žádný mainstream to není. Zkrátka nejsem Viewegh ani Pawlovská. Ti sami moc netvoří, jen popisují to, co si lidé povídají v hospodě. Žádné umění, které by vás obohatilo, se v jejich případě nekoná. Pravda, oni dostanou z každé prodané knížky 30 Kč, já jsem vděčný za 50 halířů.

Tak proč vlastně píšete poezii?

Je to forma vyjádření mých postojů, která je mi blízká a pomocí níž dokáži říct jinak běžnou mluvou i zdánlivě nesdělitelné. Navíc v poezii můžete používat metafory, přesmyčky, synonyma a záleží jen na vás, kterak to myslíte. Kouzlo poezie je v jejím výkladu významů. Každý čtenář si jej totiž vysvětluje po svém a tak je to i správně. Poezie jako taková je především umění hraní si se slovy. Dobrý básník musí být kouzelník slov.

Jací vůbec jsou čtenáři poezie?

Je jich skutečně málo, proto velmi rychle poznají, pokud píšete vlastním stylem nebo někoho kopírujete. Čtenáři jsou ale dost rozdílní, překvapí mě, že to jsou lidé opravdu všeho druhu, včetně lidí s technickým vzděláním. Mívám také čtení na gymnáziích a to je velmi zajímavé.

Jak takové čtení vypadá?

Studenti mívají čtení místo hodin občanské výchovy nebo literatury a většinou to berou tak, že se mohou ulít. Maximálně jsou nažhavení na to, kolik mám kde kroužku. Nezajímá je moje poezie. Ale po deseti minutách, kdy recituju z hlavy, začnou mě sledovat. Dokonce se mi stává, že pak za mnou přijde osmnáctiletý kluk a chce si koupit moji sbírku. Tak to je síla.

Nenosí vám také vlastní poezii?

Stává se to. Je to zvláštní pocit, když vám tohle dítě, do dvaceti jsou to pro mě děti, přinese svou sbírku a žádá vás o váš názor. Vy to pak musíte splnit, protože jste to přece slíbil. Takže jim po čase posílám recenze.

Jaká vůbec poezie "dětí" je?

Je zamilovaná, naivní, lyrická, namnoze idealistická a většinou literárně velmi jednoduchá. Najdou se však i výjimky, zaplať pánbůh za ně, potvrzující pravidlo, kdy zjistíte, že vám dorůstá nová generace literátů, majících co svojí tvorbou říci. Na druhou stranu, pakliže jste poezie znalý člověk leckdy najdete tu ukradenou větičku, tu ukradený rýmeček, ale to se stává i ve slušných rodinách. Je jen otázkou času, kdy se daný jedinec, nepřestane-li se svojí zálibě věnovat umělecky najde. Zkrátka ze svého já vyvine svůj originální, pro druhé rozpoznatelný styl a útvar, kterým třebas i oslní.

Liší se nějak dívčí a chlapecká poezie?

Ano, přiznávám, že té ženské moc nerozumím. Holky píšou o sobě, svých citech. Je strašně snadné poznat, že poezii psala žena, i když používá mužský rod. Zkrátka snadno vidíte, jak se cítila, když to psala. U kluků je to jiné, ti si dovolují víc ironie, nadhledu a tak neřeší své vlastní city a pocity, spíš píšou o světě kolem a o tom, co štve.

Co byste mi řekl, kdybych za vám přišla se sbírkou vlastní poezie?

Co jsem, abych to mohl hodnotit? Maximálně bych vám poklepal po rameni a popřál hodně štěstí. Víc je na vás.

• Diskuse
• Celkem 23 příspěvků