Autisté z Barevných domků nejsou jako Rain Man, dokáží se o sebe postarat sami

Martin utírá nádobí po obědě, kolem něj pobíhá fena Barča a tlumeně hraje televize. Klasické odpoledne v rodinném domku, chce se říct. Pětadvacetiletý Martin je ale těžký autista a je to pro něj úplně nová situace.

Většina zdravotnických zařízení nechce lidi s těžkým stupněm tohoto mentálního onemocnění vůbec přijímat, ale na Martina se nakonec usmálo štěstí. Ředitelka krajského ústavu Barevné domky na Trutnovsku Lenka Škarková totiž vloni v říjnu udělala v Česku velmi unikátní krok - poskytla dvěma těžkým autistům, které jinde odmítali, co nejvíc samostatnosti. Tedy vlastní dům, ve kterém má Martin i jeho patnáctiletý spolubydlící Jan vlastní patro a kde o svém času rozhodují co nejvíce sami.

Asistent je po ruce 24 hodin

"Autisté nedokážou porozumět symbolům a pracovat s nimi analogicky," vysvětluje ředitelka Škarková. "Svět kolem jim působí úzkost a tu vyjadřují různě. Martin především agresí," říká.

Oběma mladým mužům je proto 24 hodin denně k ruce asistent. "Nejprve jsme si trochu vyjasňovali pozice. Martin do mě zkoušel strkat, já jej jen odrážel. Teď už to nedělá," popisuje asistent Honza Hauzvic. Neznamená to ale, že se Martin zbavil agresivních záchvatů úplně. O jejich občasných projevech svědčí vydrolená futra, promáčklé dveře a venku proražená okapová roura.

Na deset měsíců je to ale slušný průměr. Než Martin přišel do jednoho z barevných domků, byly jeho agresivní záchvaty každodenní. "Když loni napadl asistentku v denním stacionáři, už ho tam odmítli přijímat," pokračuje Škarková.

Pro Martinovy rodiče, kteří na téměř stokilového mladíka ve svém věku už nestačí, začaly perné týdny. A hlavně přibyla neodbytná představa, co s ním bude po jejich smrti. "Potom, co jsem se s jeho rodiči opakovaně setkala a viděla, jak jsou na tom stále hůř, nezbývalo než jim pomoci," vypráví Škarková.

Komunikují beze slov

Barevné domky už od poloviny 90. let minulého století fungují tak, že stovce svých klientů s různým stupněm mentálního postižení poskytují co nejvíce samostatnosti. V šesti domcích v areálu krajského ústavu bydlí po pěti, sami si vaří, uklízejí a partnerské dvojice žijí ve společných pokojích. Plot zmizel už dávno a klienti, kteří chtějí, chodí do vesnice na nákup či ke kadeřnici. Někteří pracují v dílnách, kavárně v Trutnově či vaří v restauraci Barevná dřevěnka. Obdobně samostatná cesta se hledala i pro autisty Martina a Jana.

"Vstávají, kdy se jim chce, pak uděláme společně snídáni. Poklidíme. To, co je v plánu dál, je čistě na nich," popisuje běžný den asistent Honza. Oba s ním komunikují podobným způsobem - uchopí jej za ruku a přivedou k tomu, co je zajímá. Třeba k botám, aby šli na procházku. Ani jeden z nich nemluví. To je u autistů mnohem častější než roztomilá upovídanost spojená s nevídanou schopností, jak ji předvedl známý hollywoodský film Rain Man.

fotogalerie: V Barevných domcích vědí, že nejlepší cestou je samostatnost

Přesto se volnost v rozhodování o sobě ukazuje u obou jako dobře nastoupená cesta. "Když Martin přišel, uměl si sám jedině zajít na záchod. Teď pomáhá s vařením, ustele, oblékne se, uvaří si čaj," vyjmenovává Honza. Paradoxně právě samostatnost těžkých autistů je velmi drahá. Roční náklady na jejich domek se pohybují kolem dvou a půl milionu korun. Většina z těchto peněz putuje na platy asistentů, protože na domek, ve kterém autisté žijí, je jich potřeba pět.

Martin s Janem si sami řídí i novinářskou návštěvu. Mladší Jan se rozhodl, že nechce být rušen, a i Martin po patnácti minutách dává povzdycháváním najevo, že je čas odejít.

O chvíli později vyráží s asistentem na procházku. Projdou i kolem zrezlé branky, na kterou už ale dávno nenavazuje žádný plot. Zůstává tady jako memento péče minulého režimu, která tyto lidi jen izolovala.

• Diskuse
• Celkem 5 příspěvků