Afghánci jsou stejně schopní jako Češi, tvrdí pilot, který učí létat na vrtulnících

V pátek předal zástupce náčelníka generálního štábu Miroslav Žižka vyznamenání dvacítce pilotů, kteří sloužili v afghánském hlavním městě Kábulu. Starali se tam o výcvik afghánských pilotů vrtulníků Mi-17 a Mi-24.

"Mají podíl na tom, že jméno české armády i samotné republiky je velmi dobře hodnoceno ze strany spojenců. Zdárně také budujeme afghánské vrtulníkové letectvo," odůvodnil vyznamenání Žižka.

Vzdušnému poradnímu týmu v Afghánistánu velel podplukovník Jaroslav Falta. "Afghánistán je úplně jiná země, lidé žijí jinak, liší se to naprosto ve všem," říká v rozhovoru pro IHNED.cz.

Podle čeho vás vybrali k misi v Afghánistánu?

Od června 2011 jsem velitelem vrtulníkové letky na základně v Praze-Kbelích. Naši členové létají do Afghánistánu už od roku 2010, takže jako velitel jsem byl požádán a sám jsem se přihlásil k tomu, abych absolvoval tuto misi.

Musel jste projít nějakým speciálním výcvikem?

Ano. Prošli jsme výcvikem létání v horách, ve vysokých nadmořských výškách. Kvůli tomu jsme byli ve francouzských Pyrenejích. Poté jsem absolvoval výcvik na taktickém výcvikovém simulátoru ve Velké Británii. Tam jsme se učili taktické letové situace, korespondenci a podobně. Měli jsme i obecnou přípravu na přednáškách a cvičili jsme střelbu ve Vyškově.

Kolik pilotů jste v Afghánistánu cvičil?

Ve vrtulníku jsem letěl s pěti piloty. Na trenažéru asi s deseti.

Létal jste vždy v kuse s jedním pilotem, nebo podle čeho se přidělují instruktorům piloti?

Funguje to v koaliční spolupráci s Chorvaty a Američany. Střídali jsme se v podstatě po týdnech ve výcviku. Stalo se třeba, že jsem ve čtvrtek letěl s jedním pilotem a v dalším týdnu s ním pokračoval americký instruktor. Nebyla tam kontinuita. Neměli jsme svoje vlastní piloty.

Neměli jste s piloty problémy, když chyběla kontinuita? Přece jen každý instruktor může mít trochu jiný přístup.

Trošku jsme s tím bojovali. Ale před začátkem výcviku jsme si sedli s instruktory z dalších dvou zemí. Sjednotili jsme postupy, dohodli jsme se přesně, jak budeme Afghánce cvičit a co po nich budeme chtít.

Co museli umět afghánští piloti předtím, než mohli usednout do kabiny vrtulníku?

Museli samozřejmě splnit zdravotní požadavky. Prošli také teoretickým i praktickým výcvikem ve škole v Šindandu na západě Afghánistánu. To znamená, že tam už i létali. Pak přešli k naší letce, která je operační, tedy plní bojové úkoly. Cvičili jsme je v pokračovacím a udržovacím výcviku.

"Když si nerozumíme, radši převezmu řízení sám"

Jak vypadala komunikace mezi vámi a Afghánci, v jakém jazyce?

S některými jsme mluvili anglicky. Pro ty, kteří neuměli, byl k dispozici překladatel.

Zvládali jste v rychlosti dávat rady a pokyny?

S tlumočníkem je to samozřejmě komplikovanější. Seděl vždy v kabině za námi a byl připojen na vnitřní komunikační kanál. Slyšel proto, co já chci říct, a přeložil to do dárí (afghánská odnož perštiny) a poté zpátky překládal, co odpovídá pilot v dárí. Je to zdlouhavé a náročné a může to být i nebezpečné.

Dostal jste se kvůli nedorozumění do nějaké opravdu nebezpečné situace?

Jako instruktor na to musím být připraven. Mám řadicí páky, takže než abych se zdržoval nějakou konverzací a překladem, radši převezmu řízení sám. Vysvětlit si to můžeme potom zpětně.

Jací piloti byli Afghánci obecně, dá se rozlišit mezi jejich přístupem a přístupem českých pilotů?

Nevidím v tom rozdíl. Někdo je nadanější, někdo méně. Někteří potřebují nalétat hodně hodin, jiným stačí třeba dvě, aby pochopili nějaký důležitý technický prvek. V průměru je úroveň Afghánců stejná jako u nás.

Afghánci mají víkend v pátek a říkají mu "džuma"

V jakých podmínkách žila vaše jednotka, jak jste byli ubytovaní?

Žili jsme v chráněné základně. Pokud jsme tedy neletěli pryč nebo nejeli na afghánskou stranu kasáren, kde bezpečnost nebyla taková. Bydleli jsme ve zděné budově v normálních pokojích. Ale po dvou nebo po třech, a navíc jsou ty pokoje malinké. Projevovala se určitá stísněnost a nedostatek soukromí. Sociální zařízení také nebyla v nejlepším stavu. To byly ty nejhorší věci. Myslím ale, že naši vojáci v provinciích Lógar nebo Vardak žijí v daleko horších podmínkách.

Měl jste možnost nahlédnout i do života obyčejných lidí mimo základnu?

Například když jsme projížděli městem, tak částečně ano. Nebo při hovoru s cvičenými piloty či techniky. Povídají o tom, co nového je u nich doma nebo kam jeli na víkend. Ten je u nich pouze jeden den, v pátek, a říkají mu "džuma". Vykládali, jak se žije v Afghánistánu, jak se žije v Kábulu, kde je to bezpečné a kde ne. Povědomí určitě mám. Bavili jsme se s nimi úplně normálně.

Setkal jste se s něčím, co se liší od toho, jak to chodí v Česku?

Liší se to naprosto ve všem. Hodně kouzelný byl kruhový objezd plný aut a uprostřed pasáček s kozami. Je to úplně jiný život, jiná země, jiná kultura.

Co bylo na tom čtyřměsíčním pobytu pro vás osobně nejtěžší?

Odloučení od rodiny. Mám dvě malé děti, takže lidsky a zcela logicky mě tohle trápilo nejvíc.

Vrátil byste se do Afghánistánu v budoucnu?

Ve skutečnosti už máme naplánováno, že se tam za rok vrátíme znovu na čtyři měsíce.

• Diskuse
• Celkem 14 příspěvků