Seriál z vězení: Ze Sibiře jsem byl nadšený, vzpomíná Čech, který se 10 let skrýval

Příběh Michala Orsága, který se místo dvaceti měsíců v českém vězení odsoudil k vyhnanství na Sibiři, pokračuje na serveru IHNED.cz 2. dílem.

V něm šestačtyřicetiletý Čech, který u Bajkalu založil rodinu a v Rusku podnikal, vypráví, jak bez potíží jezdil do okolních států, přestože byl na něj vydán mezinárodní zatykač.

V tentýž moment, kdy jsem se rozhodl jet zpět do Čech, přišla velice zajímavá nabídka z Litvy. Jeden podnikatel z litevského města Kaunas se dozvěděl, že nějaký Čech se pokouší rozjet výrobu v Kaliningradu. Zjistil si můj telefon a zavolal mi, že se mnou chce setkat. Tak jsme se seznámili a později jsme se hodně spřátelili.

Chtěl rozjet stejnou dřevovýrobu jako já v Kaliningradě. Nejdřív jsem nesouhlasil, protože jsem se bál, že to dopadne nevalně, jako s těmi Rusy. Ale nakonec jsem s ním do Litvy jel.

Jednalo se o výrobu ručně štípaného šindele z modřínového dřeva. Našli jsme výrobní a skladovací prostory, objednali jsme štípací a různé jiné stroje z Česka. Asi po dvou měsících jsem si dokonce vybral pracovníky do dvousměnného provozu.

To, že je na mne vydán mezinárodní zatykač, jsem nevěděl a je pozoruhodné, že jsem bez problémů jezdil přes ruské hranice, které jsou velmi přísně kontrolované, do okolních států. A také jsem si bez problémů vyřizoval prodloužení ruského víza.

Sen o jezeře Bajkal

Výroba se s mým novým kamarádem dobře rozjela, ale koncem roku 2003 jsme začali mít problémy s dodávkami kulatiny. Po nějaké době jsem musel odjet do Ruska, přímo do Sibiře, a naladit dodávky kulatiny přímo od těžařů dřeva v sibiřské tajze.

Byla to cesta do velkého neznáma. Měl jsem jet společně se zástupcem jedné kaliningradské firmy, která měla na Sibiři kontakty a také tam chtěla podnikat. Vše bylo dohodnuto a já se vypravil autobusem z litevského Kaunasu do Kaliningradu.

Čestně přiznám, že jsem byl velmi nadšený, protože hned tak někomu se nenaskytne taková možnost vidět a procestovat to co já. Už v mládí jsem byl vášnivým rybářem a mým dětským snem bylo zarybařit si na jezeře Bajkal. Teď jsem měl sen na dosah ruky.

Naším cílem bylo městečko Ušť-Kut asi 500 kilometrů od Bajkalu. V té době jsem byl v pasti cestovatelské horečky a na návrat domů jsem ani nepomyslel. Všechno se se mnou tak zatočilo, že jsem viděl jenom jeden cíl, a tím bylo slavné jezero Bajkal.

Piknik na kapotě auta

Z Kaliningradu jsme s kolegou Romanem letěli do Moskvy a z Moskvy na slavném a strašném Tu-134 jsme se vydali do Irkutska.

První šok přišel hned po přistání. Venku bylo -40 stupňů a my jsme z letadla do letištní haly přímo utíkali. Chtěl jsem se vrátit zpět do Evropy, do tepla. Ještě že nás u letiště čekali naši obchodní partneři, kteří nás hned odvezli do rozkošného hotelu.

Z hotelu mě nemohli dostat. Nechal jsem se umluvit až na návrh, že pojedeme na výlet k Bajkalu do vesničky Listvjanka. Tak jsem poprvé spatřil svůj dávný sen, i když zamrzlý, ale přese všechno Bajkal. Byl jsem v sedmém nebi a měl jsem nepopsatelné pocity, když jsme jeli autem po ledu asi 5 kilometrů od břehu.

Naši ruští průvodci zastavili a dělali jsme piknik „po rusky“: na přední kapotu jsme podle tradice prostřeli ubrus a začala hostina. Odněkud se objevily různé pochoutky (salám, slanina, sterilované okurky, ryba sušená i uzená).

A samozřejmě to hlavní pro sibiřské „mužiky“ - VODKA.

Třetí díl příběhu si přečtete na serveru IHNED.cz ve středu.

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků