Připomínáme si 100. výročí začátku první světové války a ocitáme se uprostřed stupňujícího se násilí, licoměrnosti a cynismu přesně onoho typu, který roku 1914 vtáhl svět do války. Současného dění se navíc účastní regiony zúčastněné už tehdy.

První světová válka začala za rozpoložení vycházejícího z představy, že vojenské prostředky dokážou ve střední Evropě vyřešit naléhavé sociální a politické obtíže. Německý teoretik války Carl von Clausewitz o století dříve napsal, že válka je "pokračováním politiky jinými prostředky". Roku 1914 s ním dost politiků souhlasilo.
První světová válka však ukázala, že v moderní době se Clausewitz tragicky mýlí. V průmyslovém věku je válka tragédie, katastrofa a pustošení; žádné politické problémy neřeší. Válka není pokračováním politiky, nýbrž neúspěchu politiky.

První světová válka ukončila čtyři imperiální režimy: dynastii pruskou (hohenzollernskou), ruskou (romanovskou), tureckou (osmanskou) a rakousko-uherskou (habsburskou). Válka nejenže přinesla miliony mrtvých, ale také za sebou zanechala odkaz revoluce, státního bankrotu, protekcionismu a finančního zhroucení, které přichystalo půdu pro vzestup Hitlera, druhou světovou válku a studenou válku.

Oklepáváme se z toho dodnes. Území, které kdysi patřilo k Osmanské říši mnoha etnik, států a náboženství, opět zachvacují střety a války, od Libye přes Palestinu-Izrael a Sýrii až po Irák. Balkán zůstává podrážděný a politicky rozštěpený; Bosna a Hercegovina nedokáže ustavit plně funkční centrální vládu a Srbskem hluboce otřáslo bombardování NATO roku 1999 a sporná nezávislost Kosova roku 2008, navzdory jeho urputnému odporu.

Někdejší ruskou říši také postihuje sílící rozvrat, určitá opožděná reakce na krach Sovětského svazu v roce 1991; Rusko napadá Ukrajinu a násilí nadále propuká v Gruzii, Moldavsku a jinde. Ve východní Asii jsou sílícím nebezpečím pnutí mezi Čínou a Japonskem, ozvuky minulého století.

Ješitní a neznalí vůdci tak jako před sto lety tlačí na válku, bez jasného účelu či realistických vyhlídek na vyřešení fundamentálních politických, ekonomických, sociálních či ekologických faktorů, z nichž stávající pnutí primárně vyplývají. Přístupem příliš mnoha vlád je nejdříve střílet a až pak přemýšlet.

Vezměme si USA. Jejich základní strategií je vyslat vojáky, bezpilotní letouny či bombardéry do kterékoli oblasti, která by ohrožovala americký přístup k ropě, poskytovala útočiště islámským fundamentalistům nebo jinak dělala problémy americkým zájmům, jako třeba pirátství u somálských břehů. Američtí vojáci, CIA, rakety odpalované z dronů či armády podporované USA se tak účastní bojů napříč regionem, který se táhne od Sahelu na západě Afriky přes Libyi, Somálsko, Jemen, Sýrii a Irák po Afghánistán a ještě dále.

Veškeré toto vojenské úsilí stojí statisíce životů a biliony dolarů. Žádný fundamentální problém však neřeší, naopak chaos sílí a hrozí neustále se rozšiřující válka.

Rusko se nechová o nic lépe. Krátce bylo oporou mezinárodního práva, když oprávněně namítalo, že USA a NATO v Kosovu, Iráku, Sýrii a Libyi mezinárodní právo porušují.

Pak si ale prezident Vladimir Putin vzal na mušku Ukrajinu, ze strachu, že sklouzne Evropě do kapsy. Znenadání o dodržování mezinárodního práva mlčel. Jeho vláda pak nezákonně anektovala Krym a vede čím dál brutálnější gerilovou válku na východě Ukrajiny, skrze prostředníky, a jak se teď ukazuje, i s přímým nasazením ruských sil.

V tomto kontextu je osud letu MH17 společnosti Malaysia Airlines děsivý nejen svojí brutalitou, ale i jako příznak toho, že svět ztrácí příčetnost. Když toto píšu, pachatelé, kteří zamířili a odpálili raketu, zůstávají neznámí, ale nejpravděpodobnějšími viníky jsou Ruskem podporovaní vzbouřenci na východní Ukrajině. Jisté je každopádně to, že násilí rozpoutané Putinovou válkou proti Ukrajině už si vyžádalo stovky nevinných životů a postrčilo svět blíže k pohromě.

V řadách dnešních velmocí nejsou hrdinové. Cynismem oplývají všechny strany. USA fakticky porušují mezinárodní právo, neboť se uchylují k síle bez souhlasu OSN. Do suverénních zemí bez jejich souhlasu vysílají bezpilotní drony a tajné jednotky. Neúnavně špehují přátele i nepřátele.

Rusko dělá totéž; způsobuje smrt na Ukrajině, v Gruzii a dalších sousedních zemích. Jedinými konstantami v tom všem jsou snadnost rozhodnutí sáhnout k násilí a lži, které vše nevyhnutelně doprovázejí.

Mezi dneškem a světem roku 1914 jsou čtyři výrazné rozdíly. V prvé řadě jsme od té doby zažili dvě katastrofální války, velkou hospodářskou krizi a studenou válku. Měli jsme příležitost přiučit se něco o hlouposti a nesmyslnosti organizovaného hromadného násilí. Za druhé, příští globální válka v našem jaderném věku bude téměř jistě znamenat konec světa.

Třetí významnou odlišností je to, že s naší zázračnou technikou máme dnes skvělou příležitost vyřešit fundamentální problémy chudoby, hladovění, vysídlení a degradace životního prostředí, které vytvářejí řadu rozbušek.

Konečně máme mezinárodní právo, rozhodneme-li se ho používat. Před 100 lety se znepřátelené strany v Evropě a Asii nemohly obrátit k Radě bezpečnosti OSN ani Valnému shromáždění OSN, místům, kde skutečným pokračováním politiky není válka, ale diplomacie. My jsme obdařeni možností vybudovat mír prostřednictvím globální instituce, která byla založena s cílem zajistit, aby se už nikdy neopakovala světová válka.

Úkolem nás, občanů světa, je požadovat dosažení míru pomocí diplomacie a globálních, regionálních a národních snah o odstranění metel chudoby, nemocí a ničení životního prostředí. Při stém výročí jedné z největších katastrof v dějinách lidstva se vynasnažme, aby po tragédii nenásledovala fraška ani další tragédie, nýbrž triumf spolupráce a slušnosti.

 

Jeffrey D. Sachs
profesor na Kolumbijské univerzitě v New Yorku

Project Syndicate 2014 (www.project-syndicate.org)

Související