Východiskem a de facto ideovým základem ochrany slabšího jsou principy obsažené v úvodních ustanoveních nového občanského zákoníku, např. že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu, zásada poctivého jednání v právním styku či zákaz zneužití práva.

Ochrana slabšího se nejsilněji projevuje v závazkovém právu (jako ochrana slabší smluvní strany), s jejími aspekty se však setkáváme i na jiných místech – např. při ochraně nezletilého, při stanovení práva na bydlení po zániku manželství nebo v rámci ochrany proti domácímu násilí.

Každý může být slabší

V praxi se v postavení slabšího může ocitnout skoro každý. Zákonodárce si je toho vědom, proto neužívá žádnou pevnou definici slabší strany, ani důvody, pro něž může být někdo považován za slabšího. Záleží na posouzení každého jednotlivého případu, vychází se z faktického vztahu smluvních stran.

Velmi jednoduše lze říci, že když jedna strana nemůže dost dobře prosadit své zájmy, uplatnit se při vyjednávání podmínek smlouvy, je slabší; je jedno, zda je to z důvodu nedostatku věku nebo třeba hospodářského postavení.

S tímto vymezením se však špatně pracuje, proto zákonodárce typizoval určité klasické případy, ve kterých se subjekt ocitá s vysokou mírou pravděpodobnosti v pozici slabšího, kdy je v nevýhodné či nerovné situaci a v zájmu zachování rovnosti, je zapotřebí mu dopomoci k tomuto rovnému postavení určitými prostředky. 

 

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se