Zvíře je smysly nadaný živý tvor

Zvířata chrání v našem právním řádu různé zákony. Existuje třeba zákon na ochranu zvířat proti týrání, který stanoví pravidla, jak se smí a nesmí se zvířaty zacházet, trestní zákoník dokonce některé případy týrání zvířat považuje za trestné činy.

V rámci občanského práva jsme však doposud zvláštní ohledy na zvířata nebrali. Nový občanský zákoník to mění.

Výslovně stanoví, že zvíře není věc. Ptá-li se někdo – a co je tedy zvíře, když není věc?, je odpověď jednoduchá – zvíře je prostě zvíře.

Jelikož se se zvířaty např. běžně obchoduje, zákoník rovněž stanoví, že se na ně použijí pravidla o movitých věcech. Když budu chtít své neteři koupit andulku nebo štěně, uzavřu s prodávajícím stejnou kupní smlouvu, jako kdybych jí kupoval novou mikinu.

Psa nemůžu zabavit, aby mi dlužník vrátil dluh

Pravidla o movitých věcech se na zvířata užijí jen potud, neodporuje-li to jejich povaze smysly nadaných živých tvorů.

Občanský zákoník například stanoví, že mohu zadržet cizí movitou věc, kterou mám u sebe, když mi její vlastník dluží a nechce zaplatit. Zadržovací právo jistě nemůžete uplatnit ohledně psa – domácího mazlíčka, protože tím by mohl pes strádat, i kdybyste se o něj starali s veškerou možnou péčí.

Odlišné hodnotové nahlížení na zvířata se projevuje i v oblasti náhrady škody.

Pokud bezohledný řidič přejede vašeho psa, jehož veterinární ošetření a následná péče si vyžádají daleko vyšší náklady, než je obchodní cena psa, můžete náhradu těchto nákladů požadovat po škůdci. Nezáleží tedy na tom, že byste obdobného psa získali zdarma z útulku, bere se ohled na to, že jde o živého tvora. Limitem pro výši náhrady je hledisko rozumného chovatele – samozřejmě, když se bude jednat o staršího psa, nelze žádat náhradu ceny nového kloubu z nejlepší oceli.

Nový občanský zákoník též rozděluje zvířata do různých kategorií, protože pro každou z nich se v rozličných situacích uplatní jiná pravidla. Je rozdíl mezi divokými a domácími zvířaty.

• Mezi divoká zvířata se řadí ta, jejichž celý druh žije zcela nebo převážně ve volné přírodě (třeba křeček, sokol, pštros, krokodýl),
• domácími jsou naopak ta, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně anebo z převážné části (kočka, holub, pes atd).

Vašeho krokodýla si může hned nechat nálezce. Psa ne

Když vám uteče divoké zvíře, které jste předtím drželi v zajetí (a překážkami mu bránili v útěku), musíte jej hned pronásledovat, jinak získá svobodu a vy ztratíte vlastnické právo.

Je-li však takové zvíře zkrocené, počítá právo s tím, že získalo určité pouto ke svému pánovi a dává mu šanci vrátit se.

Uteče-li např. chovateli jeho mýval (což je jistě divoké zvíře), bude rozhodující, zda jde o zvíře držené v zajetí nebo zvíře zkrocené. Nebude-li je v prvním případě vlastník hned pronásledovat, může si je přivlastnit každý, kdo je chytí (leda by třeba na krku mělo známku, ze které by byl vlastník poznat). Ve druhém případě zákon stanoví přiměřenou dobu v délce šesti týdnů pro to, aby se mýval sám vrátil. Během této doby je mýval stále ve vlastnictví původního chovatele, po uplynutí této doby si jej však opět může přivlastnit kdokoliv jiný.

Pokud však někdo najde zvíře, které patří k domácím, musí předpokládat, že si jeho pán chce vlastnictví ke zvířeti uchovat a nemůže si je jen tak ponechat (není-li zcela zřejmý úmysl vlastníka zvířete se zbavit – např. přiváže psa bez známky ke stromu v lese); a tak se rozběhne proces upravený zákonem, který by měl vést k nalezení vlastníka (nezáleží na tom, že někdy bude úspěšný a jindy neúspěšný).