Výchova dětí v Čechách (i na Moravě a ve Slezsku)

Rodinné mikroprostředí nelze příliš právem regulovat, každý zásah zvenčí napovídá, že došlo k selhání.

Proto se ani nový občanský zákoník nepokouší násilně do vztahů mezi rodiči a dětmi zasahovat a nabízí řešení pro ty případy, kdy dochází k určité dysfunkci.

Přesto se zákoník nevyhýbá ustanovením, která se snaží vyjádřit podstatu vztahu rodiče a dítěte.

Rodiče se musejí o dítě starat

Rodič má vůči dítěti práva a povinnosti, která mají sloužit k zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte. Neděje-li se tak, nebo dochází-li dokonce ke zneužití těchto práv, může do tohoto vztahu vstoupit soud.

Předně platí, že dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat je výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem. To zahrnuje i různá omezení sledující ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, stejně jako i ochranu práv jiných osob či veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

Zákoník se nesnaží blíže tato opatření vymezit, neboť to zákonu nepřísluší a ani to není dobře možné. Každé dítě má vlastní osobnost, každý rodič je individualitou a pestrost vztahů mezi nimi nemůže žádný právní předpis postihnout.

Zákoník se též nesnaží vyřešit problematiku tělesných trestů, pouze obecně stanoví, že výchovné prostředky mohou rodiče použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se jeho lidské důstojnosti.

I děti mají povinnosti - třeba musejí poslouchat své rodiče

Je potřeba zmínit, že děti nemají vůči svým rodičům pouze práva, ale též povinnosti. Nezletilé i zletilé děti musejí dbát svých rodičů, brát na ně ohled.

Zdá se to jako obecná proklamace, ale konkrétní projevy tohoto pravidla najdeme např. v právu dědickém (možnost vydědit nezdárného potomka), v právní úpravě darovací smlouvy (odvolání daru pro nevděk) nebo v úpravě výživného – dítě je totiž povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu, nemohou-li se o sebe starat sami (děti si lehce zvykají na pomoc od rodičů, aniž si zároveň uvědomují, že vůči nim mají povinnosti, přinejmenším povinnost postarat se o ně ve stáří).

Prvotní břímě výchovy a péče o dítě leží na rodičích, ale je zřejmé, že si dítě během svého života vytváří vazby i k dalším osobám, zejména k příbuzným.

I členové širší rodiny budou mít právo na styk s dítětem

Tyto osoby sice nemají sice rodičovskou odpovědnosti, ale zákoník jim dává právo stýkat se s dítětem. Stejné právo mají i lidé, kteří sice nejsou příbuzní dítěte, ale jsou mu společensky blízcí, dítě k nim má citový vztah, který není jen přechodný, a je-li zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu (především v emoční rovině) – může se jednat např. o partnera jednoho z rodičů, který s dítětem dlouhodobě žil ve společné domácnosti a podílel se na jeho výchově.

Výslovné zakotvení tohoto práva doposud v právní úpravě chybělo, nyní tak budou mít členové této „širší rodiny“ možnost domoci se ho i soudní cestou (obdobné právo má i dítě).

Stále platí, že rodiče jsou zákonnými zástupci svých nezletilých potomků, kteří nejsou ještě plně svéprávní. Změny nastávají zejména v regulaci týkající se péče o jmění dítěte. Předně platí to, co doposud – rodiče musejí jmění dítěte spravovat jako řádní hospodáři.

To neznamená, že se ke jmění mohou chovat jako k vlastnímu (vlastní věc člověk může zničit, může ji nechat chátrat), ale vždy musejí vyvinout takovou míru péče, aby majetek minimálně zachovali a nezatížili jej nepřiměřenými dluhy.

Nově se jim stanoví povinnost ohledně peněžních prostředků, o nichž lze mít za to, že jich nebude třeba ke krytí výdajů souvisejících s majetkem dítěte – s těmito penězi musejí rodiče bezpečně nakládat, tzn., že je musejí buď uložit do banky, nebo investovat s minimální mírou rizika.

Nově se též vymezují případy, ve kterých rodiče dítěte vždy potřebují předchozí souhlas soudu, má-li se právní jednání týkat majetku dítěte.

Jsou to tyto:

• nabytí nemovitosti nebo její části (či jiné nakládání s nemovitostí),
• zatížení majetku jako celku (např. převzetí neomezeného ručení za dluhy jiné osoby),
• nabytí daru, dědictví nebo odkazu nezanedbatelné hodnoty (nebo jejich odmítnutí),
• uzavření smlouvy zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvy o úvěru nebo smlouvy o nájmu.

Pokud by v těchto případech rodiče jednali bez přivolení soudu, jednalo by se o zdánlivé jednání, které by nemělo žádné právní účinky.