O fotografii jsem nevěděla. Soustředila jsem se na syna, říká žena z vítězného snímku

Působivý, plný emocí, přesto esteticky dokonalý. Tak o snímku španělského fotografa Samuela Aranda hovoří odborníci, kteří ho zvolili vítězem World Press Photo 2011. A přirovnávají ho k slavné Michelangelově Vatikánské pietě.

Na první pohled výjev milující ženy, která v náručí svírá svého blízkého. Jaký příběh ale skutečně stojí za jedinečným okamžikem zachyceným Arandovým objektivem?

Pozadí události zachytil Matthew Bannister z rozhlasové stanice BBC.

Její jméno je Fátima al-Kaúsová a na svém klíně drží syna Zajída. Zranili ho při protivládní demonstraci v jemenské metropoli Saná. A pro BBC odvyprávěla svůj příběh:

"Ten den, 15. října 2011, se protestovalo. Zaútočili na demonstranty. Věděla jsem, že se něco děje, přestala jít elektřina. Strach jsem měla vždycky, protože můj syn se demonstrací účastnil. Pořád chodil ven, a protože už byl raněn dříve, šla jsem rovnou do polní nemocnice.

Hledala jsem ho mezi mrtvými i zraněnými. Chodila jsem pořád dokola, až jsem ho v malé místnosti poblíž mešity našla. Těžce dýchal a poznala jsem, že se dusí kvůli slznému plynu, kterým na něj někdo zaútočil. Vzala jsem ho do náruče a pevně sevřela. Nevěděla jsem, co se stalo. Protože ho zranili už dřív, hrozně jsem se o něj bála.

Nezajímalo mě, co se kolem mě děje, soustředila jsem se jen na syna. Okolo možná byli nějací lidé, ale koncentrovala jsem se jen na něj. Byla jsem hrozně rozrušená, ale zároveň jsem si říkala, že se můj syn stane mučedníkem stejně jako mnozí další Jemenci, všichni mladí lidé, kteří padli.

O té fotografii jsem vůbec nevěděla. Ale zavolala mi sestra, která žije ve Spojených arabských emirátech, a řekla mi, že její syn viděl ten snímek a myslí si, že na něm je Zajíd a já.

Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit. Zvlášť když se jednalo o ženu zahalenou závojem, kterou nikdo neznal. Pak jsem snímek uviděla na Facebooku a někteří přátelé a mladí, kteří Facebook používají, mi ho poslali i na mobilní telefon. Tak jsem se o něm dozvěděla.

Pamatuji si ten moment, pamatuji si chvíli, kdy jsem syna objímala a myslela si, že zemřel. Pak jsem plakala, ale ne proto, že bych byla smutná, ale proto, že jsem našla svého syna a on nebyl mrtvý.

Tomu fotografovi bych poděkovala

Lidé se mě ptali: Plakala jste pod závojem? Plakala jste, když jste viděla syna? Byla jsem tak šťastná, že byl stále naživu a mohla jsem ho zachránit.

Ten snímek mi udělal velkou radost, zvlášť když vyhrál tak prestižní cenu. Byla jsem hrdá. Byla jsem hrdá na to, že jsem žena, matka a Jemenka. Jsem moc hrdá, že ta fotografie obletěla svět a vidělo ji tolik lidí.

Těší mě především, že ten snímek vybrali lidé ze Západu. Bylo by opravdu překvapující, kdyby ten fotograf přijel do Jemenu a já ho znovu potkala. Poděkovala bych mu, že díky němu nás zná celý svět, včetně jemenských žen."

Na moment, kdy spatřil vítězný snímek, vzpomíná i Zajíd. "Když jsem tuto fotografii uviděl, jako bych se vrátil v čase. Mám radost, ale pamatuji si i to, co se tam tehdy stalo. Ten obrázek vysvětluje vše, lásku matky a zraněného syna i všechno, co se v ten den v Jemenu stalo," říká.

"Samozřejmě že znovu půjdu demonstrovat. Nic se nezměnilo, korupce je pořád všude kolem," dodává Zajíd.

Podívejte se na vítězné snímky World Press Photo 2011:

fotogalerie: Prohlédněte si vítěze World Press Photo

• Diskuse
• Celkem 16 příspěvků