V Africe operoval při petrolejce, teď mladý český lékař míří do Oxfordu

Kongo, Jižní Súdán nebo Pobřeží slonoviny. Pětatřicetiletý chirurg Jan Trachta pobývá na misích s organizací Lékaři bez hranic už čtyři roky.

Teď se právě vrátil ze své sedmé cesty, kde oslavil jubileum: provedl svou sedmistou operaci. Doma ale nezůstane. Rovnou totiž míří na stáž do dětské nemocnice v Oxfordu, kterou si díky Lékařům bez hranic vyjednal.

HN: Jaké to je létat mezi africkou a evropskou nemocnicí a doma si stihnout jen přebalit batoh?

Dělám to tak už delší dobu a vyhovuje mi to, ale s přechody zpět mám občas problém. Po té velké zátěži v terénu přichází pocit odcizení, což trvá asi dva týdny. Pak už funguju zase normálně.

HN: Tentokrát jste ale doma jen na skok. Co děláte, abyste si užil těch pár dní volna předtím, než nastoupíte v nemocnici v Oxfordu?

Chodím do kavárny Mlejn. Tady potkávám lidi, se kterými si rád povídám. Nejsou vzácní jen svým rozhledem, ale také tím, že se vzájemně poslouchají. Tím pádem je i zajímá, co jsem dělal na misích, jak to tam probíhalo. A to není vůbec samozřejmé. Řada lidí se vrací z mise do domovského prostředí, kde nikoho nezajímá, co prožili.

HN: Jaký to má dopad na váš osobní život? Často se o odjezdu dozvídáte z hodiny na hodinu.

Občas to můj život nabourává, ale mám rád rychlé změny. Je to moje volba. Když jsem ale jel po zemětřesení na Haiti, nestihl jsem se ani rozloučit s rodinou. Volal jsem jim z taxíku. O plánovaných odjezdech ale vím několik týdnů dopředu a můžu se na to připravit.

HN: Jak příprava prakticky vypadá?

Humanitární pomoc se už dnes dělá opravdu profesionálně, jinak v obrovské konkurenci organizací nemůžete obstát. Součástí profesionality je, že vás před odjezdem někdo velmi podrobně seznámí s bezpečnostní a politickou situací v místě, kam jedete. To je hodně důležité, díky tomu pak víte, jak se chovat.

HN: Odmítnul jste už nějakou misi?

Dvakrát. Jednou jsem se nechtěl vracet do Súdánu, odkud jsem zrovna přijel a podruhé jsem odmítl jet na afghánsko-pákistánské hranice. Podle dokumentů, které jsem dostal, tam nechtěli ani tak chirurga, jako spíše někoho, kdo tam bude řídit místní pracovníky a dohlížet na to, aby organizaci nezneužívali. Oni totiž třeba brali naše pacienty do svých vlastních soukromých klinik a tam je kasírovali. Mně se nechtělo tam urovnávat takové věci, chtěl jsem léčit. I když na misích se obecně často řeší nemedicínské věci jako třeba zásobování nebo výcvik místních sester.

HN: Jaké to bylo přijet ze špičkově vybaveného a čistého Motola do takových podmínek?

Nejtěžší to bylo na první misi v Kongu v roce 2008. To bylo opravdu náročné. Přijel jsem do hor, kde byla rozpadlá nefunkční nemocnice bez elektřiny a vody. Chodily tam stovky pacientů denně, v okolí nic nefungovalo už asi deset let. Dva měsíce jsem tam v noci operoval v čelovce nebo s petrolejovou lampou krvácející ženy, kterým se po dlouhém porodu zaseklo dítě v pánvi. Přinesly mi je v noci polomrtvé, měl jsem toho už docela plné zuby a těšil jsem se hrozně domů. Tým lidí, který jsem kolem sebe měl, mě ale podržel a nakonec jsem odjížděl s tím, že zase na misi vyjedu.

HN: Když jste v Česku, chybí vám adrenalin z mise? Tam jedete v určitém rytmu...

Adrenalin mi tady v Motole na dětské klinice nikdy nechyběl. Práce na zdejší klinice dětské chirurgie je stejně důležitá jako kdekoliv v Africe. Momenty jsou stejně napjaté, medicína už je taková. Zároveň jsem se tam každý den měl co učit.

HN: Měl jste v Motole podporu pro výjezdy? Jak k tomu nemocnice v Česku přistupují?

To je problém v celé Evropě, jak se mají lékaři a sestry na mise uvolnit, aniž by přišli o místo. Já jsem kvůli tomu jezdil tři roky v době svých dovolených a občas jsem si k tomu přibral neplacené volno. Po zemětřesení na Haiti, které bylo hodně medializované, se nám ale podařilo dohodnout s ředitelem Motola na tom, že naše výjezdy bude podporovat. Podepsali jsme smlouvu, že nás, lékaře nebo sestry, na tříměsíční výjezd uvolní. To nám pomohlo.

HN: Je možné dělat jen mise? Dá se tím vydělat?

Lékaři bez hranic drží idealistický náboj tak, aby vyselektovali lidi, kterým jde primárně o peníze. Platy drží nízko. Jsem placen na misi necelými 900 eury měsíčně, přitom náročností je to dvojnásobek práce, než byla v Motole.

HN: Jak vás mise posunuly medicínsky, když během krátké doby musíte udělat daleko více práce než tady?

To je pravda. V Motole jsem za šest let udělal čtyři sta třicet operací, s Lékaři bez hranic jsem na sedmi misích, z nichž jedna v průměru trvala šest týdnů, vykonal přes sedm set operací. Člověk tam operuje víc a operuje tam i pacienty, které by v evropských podmínkách dělal jen hodně zkušený lékař – třeba přednosta nebo primář. Tam jste na to sám, máte k ruce jen sestru. Je to velmi náročné, ale je to opravdová škola. Člověka to rychle posouvá vpřed.

HN: Zvyknul jste si na tu míru stresu? Na to, že smrt je blízko?

Musel jsem se trochu zatvrdit, abych to vydržel, ale jsou momenty, kdy mě to stejně dostalo. Třeba teď na Pobřeží slonoviny jsem měl dva dny, kdy jsem operoval dvanáct hodin. Třetí den znovu nemocnice plná pacientů, mezi nimi ti, kteří měli více než dva litry hnisu v břiše. A než jsem se pustil do jejich operování, šel jsem přes urgentní příjem, kde ležela sedmiletá holčička. Spadla z motorky a krvácela do hlavy. Já jsem pro ni ale nemohl nic udělat, nemohl jsem jí otevřít hlavu a odsát krevní výron, protože jsem neměl dýchací přístroj, který by za ni po operaci dýchal. Tak jsem to akorát oznámil rodičům a bylo mi z toho do breku.

HN: Jak se s tím srovnáváte, když víte, že u nás byste jí klidně mohl operovat?

Takhle to nejde brát, to je nesmysl. Pohybovat se v africké nemocnici a zůstat v hlavě Evropanem je naprosto sebevražedné. Jestliže se rychle nepřehodíte do režimu, kde neexistuje nic jako krevní banka a kde sestry nechávají umírat pacienty, protože nejsou dostatečně vyškolené, budete se rozčilovat nad každou hloupostí, vytvoříte jedině napětí a vyhoříte za tři týdny. Musíte to brát tak, jak to je, a zlepšovat to málo, co zlepšit jde.

HN: S čím jste se tam srovnával těžko?

S jinou mentalitou. Sestry jsou schopné nechat umřít pacienta, protože jim v noci dojdou prášky na bolest. Pak se jich ptáte, proč si je nedošly půjčit na vedlejší oddělení a ony vám řeknou, že je to prostě nenapadlo. Vy ale nemůžete vybouchnout. Tím nic nezměníte. Tak jim jen zkusíte vysvětlit, že by bylo dobré, kdyby je to příště napadlo, udělaly těch padesát kroků navíc a zachránily tak zase jeden život. Protože kvůli tomu tam přeci vlastně jsme.

• Diskuse
• Celkem 15 příspěvků