V Česku podle nevládní organizace Iuridicum Remedium chybí ucelená legislativa, která by se zabývala využíváním kamerových systémů na veřejných prostranstvích.

Například v Praze tak vedle zhruba 1800 oficiálních kamer města fungují další desítky až stovky dalších. zastupitel Filip Pospíšil (Strana zelených) při procházce centrem hlavního města, kterou Iuridicum Remedium pořádalo.

"V centru Prahy se kamerám vyhnout prostě nedá," uvedl Pospíšil. Přístroje městského systému podle něj dokážou záběry opticky i digitálně přiblížit, fungují i při minimální viditelnosti. Navíc jsou chráněné proti oslnění.

Některé kamery jsou podle něj umístěny značně vysoko a mohou zabírat i okna domů. Vlastní přístroje pak používají například obchody nebo banky, mohou natáčet i prostory u bankomatů a zadávání pinu.

Zákon o ochraně osobních údajů podle Pospíšila právně reguluje pouze použití kamer, ze kterých se pořizuje záznam. Ty musí jejich majitel nahlásit a označit. Často se to však podle zastupitele neděje, Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) prý nestíhá vše kontrolovat. Zároveň se dá těžko prokázat, že kamera data zaznamenává.

Přístup k údajům z kamer města má podle Pospíšila asi 50 pracovišť. "Drtivá většina z nich je v pravomoci městské policie, jedno pracoviště patří záchranné službě, jedno hasičům, několik je spojeno s krizovým řízením města," vyjmenoval zastupitel. Data pak podle něj využívají také policisté. Údaje se uchovávají 15 až 30 dní.

Praha prý několikrát hovořila o tom, že chce do systému nastavit software, který automaticky rozpoznává obličeje. Zatím to neudělala.

Nejasné statistiky

Instalace jedné kamery ve středu metropole stojí podle zastupitele zhruba milion korun. Počet jejich používání roste. Policisté podle statistik využili kamery v roce 2002 v 81 případech, v roce 2004 v 1005 případech, v roce 2010 již v 10 661 případech a v první polovině loňského roku to již bylo přes 7000.

Čísla se však nedají ověřit a nelze se také dozvědět, jak policie záběry konkrétně použila.