Václav Marhoul: Mám problém s disciplínou

Proč vás přátelé označují za kovboje?

Asi tak působím.

Jak působí kovboj?

Asi jako já. Jako kovboj, který odjíždí do západu slunce.

Aha.

Taky je to navíc asi dané i botami. Říká se jim koně, ale já jim říkám kovbojské boty. Teď jsem je ale dva roky nenosil, protože jsem nesehnal ty, které chci. Ale už prý došly, minulý týden.

Necháváte si je vozit z Ameriky?

Ne, dají se koupit tady, ale musí to být ruční práce. Takzvaných koní tady koupíte dvanáct do tuctu, sehnat ty pravé však není jednoduché.

To jsou tedy vzácné a drahé boty.

Laciné nejsou, na druhou stranu ale vydrží pět šest let.

Kdy jste prvně obul pravé kovbojské boty?

Ty první jsem koupil ve Francii v roce 1990, když jsme tam byli s uměleckou skupinou Tvrdohlaví na naší první zahraniční výstavě.

A co klobouk? Máte stetsona, když jste kovboj?

Klobouky nosím rád, ale před časem jsem svůj nejlepší ztratil. Nechal jsem ho na střeše auta a odjel.

Co to bylo za klobouk?

Já mám rád klobouky ze třicátých let. Klasické pánské klobouky. Ale zase nesmí být z umělé hmoty, musí to být prostě plstěný klobouk z přírodního materiálu. Je to jako s těmi botami. Najít ten správný není jen tak.

Říká se, že klobouk a ten, kdo ho má nosit, se musí potkat.

To je právě ono: dáte si klobouk na hlavu a hned víte, jestli to bude nebo nebude fungovat.

Vnější atributy kovbojství - boty, klobouky - možná byla dřív póza, ale jste v ní už tak dlouho, že vám začala být vlastní. Jste to vážně vy?

Vždycky jsem nosil a nosím jen to, co se líbí mně. Říkejte si tomu póza, jestli vám to udělá radost, ale řekněme, že jsem romantik. Roky jezdím na koni, ve westernovém stylu. Westernové sedlo má hrušku, to znamená, že ve chvíli, kdy se kůň zjančí nebo máte nějaký fakt velký problém, zahodíte otěže, chytnete se jí a nespadnete. V anglickém sedle tohle moc nejde, všechno musíte udržet jen nohama.

Tak jste vlastně kovboj z nouze...

Překrucujete, nejsem. Mluvil jsem jen o výhodách westernového sedla. Nicméně jednou ze základních životních knih je pro mě slavný světový román Muž se srdcem kovboje. Když někomu řeknete, že to je jedna z vašich nejzásadnějších knih, většina lidí okamžitě vyhodnotí, kdo jste, aniž by ji kdy vůbec četli: "Aha, tak on to je kovboj." Jo a taky mám nohy do O.

Co kdybyste natočil atentát na Heydricha po pravdě, jak vám navrhuje někdo na internetu? Chtělo by se vám?

To neudělám. Točil bych totiž další válečný film, další příběh z války. Po natočení Mazaného Filipa si všichni mysleli, že budu dělat jen komedie. Teď si zase mnoho lidí myslí, že budu dělat jen válečná témata. Tak to ale určitě nebude. Láká mě zase jiný žánr, něco, co jsem si ještě nevyzkoušel. Už jednám o právech na jedno drama. Víc nemůžu prozradit, trpím částečnou pověrčivostí a mohl bych to zakřiknout. Ale bavilo by mě to moc.

Mě na té výzvě cizího člověka zaujalo, že vás má ve škatulkách: voják a bojovník za pravdu. Takový podle mě totiž v podstatě jste.

Není sám. Škatulkování zjednodušuje život. Zjednodušování věcí a lidí okolo mnoha lidem vyloženě pomáhá. Když si všechno nastrkáte úhledně do škatulek, nemusíte pak moc přemýšlet. A když vám náhodou z té škatulky někdo nebo něco vypadne, tak se mermomocí snažíte to dostat zpátky. Sice tu kouká noha, tu ruka, ale když se do toho pustí tucet lidí naráz, určitě se jim podaří vás zalehnout, dostat znovu pod dekl a uspokojivě zaklapnout.

Nicméně vy jako voják a bojovník působíte. To tedy není váš záměr?

Asi jako ostatní vycházíte z premisy, že když jsem natočil válečný film a zároveň sloužím v aktivních zálohách, musím být přece tím, co ve mně na vaši první dobrou vidíte. Ze stejné premisy se odvíjely i představy o filmu Tobruk, kdy zase mnoho lidí očekávalo, že natočím nějakou bezduchou střílečku a vykosťovačku, kde skupina osmahnutých československých chlapců bude se vztyčeným bodákem křičet hurá a pak někdo statečně padne, kamarád mu zatlačí oči a nad zákopy nakonec zavlaje proti modrému nebi zakrvácená československá vlajka. Já to ale zkrátka natočil jinak. Tak jak jsem to cítil, aby film co nejvíce odpovídal skutečnosti. Takže si s tím někteří nevědí rady.

A vy si víte rady?

Myslím, že ano.

No s filmem zjevně, ale proč věci na světě chodí takhle, jak o tom pak točíte? S tím si taky víte rady?

Nemluvím o světě, ale o svém filmu. Než cokoliv udělám, zajímám se o všechno, co s daným tématem souvisí. Tobruk nebyl výjimkou. Než jsem ho začal natáčet, trávil jsem při psaní scénáře roky studiem materiálů a hovory s mnoha veterány. Čím víc o něčem víte, tím míň přemýšlíte černobíle. Všechno se tím logicky komplikuje a často i převrátí vzhůru nohama. S některými scénami v Tobruku mají někteří národovečtí idealisti, kteří myslí, že i když je válka peklo, musí být zároveň i děsně pekelná zábava, opravdu problém. Nabouraly jim vžité představy, znehodnotily jimi očekávaná a natěšená klišé. To ale platí obecně o všem.

Chystala jsem se přirovnat váš život v duchu našeho rozhovoru k boji. Ale on je, ve vašem podání, spíš práce...

No a není to totéž? Podle mě práce a boj snesou rovnítko, protože ve chvíli, kdy chcete tvořit podle sebe, nenaplňovat vůli druhých a trhu, musíte bojovat o to, abyste mohla svobodně pracovat a myslet.

Většina lidí to takhle nemá.

No, ale u mě to tak bylo, je a bude. To mám v sobě. Bojuju i pracuju víc než průměr.

Teď máte svůj Tobruk vybojovaný, odpracovaný?

Skončil jsem práci jako scenárista a režisér, ale moje úloha a práce producenta je tak ve dvou třetinách. Jde o to, filmu nadále připravovat a zametat cestu, pokusit se dostat ho na festivaly a pokud možno na mezinárodní trh. Práce skončí přesně za rok, to budu mít padla.

A co zbylo pro soukromí?

Soukromý život jsem za celou tu dobu nevzdal. Ačkoli kvantitativně se ho dostávalo méně. Když jsem po třech měsících přijel z pouště domů, můj nejmladší syn mě nepoznal. Divil se, co to je za pána.

To je zvláštní zážitek.

To je hodně zvláštní zážitek. Když jsem odlétal točit, bylo mu půl roku, vrátil jsem se a bylo mu devět měsíců. Vůbec nevěděl, kdo jsem, zapomněl na mě. Ale já s tím naštěstí dopředu počítal.

Dá se něco ve vašem životě srovnat se zkušeností z práce na Tobruku?

To asi ne. Všechno okolo Tobruku bylo specifické, příprava, prostředí, natáčení... Když jsem třeba v roce 2005 dělal vojenskou přehlídku na Letné k 60. výročí konce války, stálo mě to devět měsíců práce. Ale srovnávat se to nedá. Tobruku jsem dal strašně moc ze sebe, ze svých pocitů, empatie, kreativity. Přehlídka byla vlastně produkční záležitost. Taky vysilující, ale převážně organizační. U Tobruku jsem si sáhl tak hluboko do sebe, až jsem zprvu netušil, že tak hluboko vůbec dosáhnout můžu. Objevil jsem spoustu nových věcí, pocitů. Když jsem psal, strašně jsem se přecitlivěl.

Přecitlivěl?

Třeba závěrečná scéna filmu: napsal jsem ji nejdřív v hlavě, ale pak jsem ji nemohl přepsat fyzicky do počítače. Ruce se mi třásly tak, že jsem nebyl schopen ji vyťukat. Chodil jsem po pokoji hotelu v Českém Krumlově, kam jezdím psát, asi hodinu a snažil se koncentrovat.

Sedm let jste vedl Barrandovská studia. Od odvolání v roce 1997 tam prý nesmíte. To vypadá jako vaše Waterloo.

Před časem jsem tam byl ve fundusu fasovat a nevšiml jsem si, že by na vrátnici visela moje podobizna a vypsaná odměna. Waterloo? To bych neřekl. Pravda, když jsem v roce 1997 dostal padáka, zdálo se to i mně jako prohraná bitva. Trvalo mi dva roky, než jsem se z toho dostal. Dneska jsem rád, že se to stalo, protože jsem se vrátil k filmu, tedy k tomu, co jsem dělal předtím a co jsem vždycky dělat chtěl. Byla to zkrátka jedna důležitá epizoda v mém životě. Na Barrandově jsem za ty roky svedl mraky bitev. Některé jsem vyhrál, některé ne. Tak to bývá.

Když se na to po jedenácti letech někdo zeptá, jako já teď, co se ve vás odehraje?

Nic. Je to pryč. Dopsáno před mnoha lety. Necítím k Barrandovu nic speciálního, ani zášť, ani mi neskáče srdce jak splašený, když tam přijedu. Je to, asi jako když přijedete do jižních Čech a řeknete si: "Hele, tady jsem byl na táboře, když mi bylo osm." Pamatuju si to hezké a taky to, jak mě v kuchyni polili horkým čajem.

Takže jste si z toho odnesl, že...

...že jsem udělal, co jsem mohl. Poznání, že jsem přitom nasekal spoustu chyb, byť v tu chvíli byla moje rozhodnutí vedena dobrou vůlí a snahou vyřešit věci správně. A druhá věc, kterou jsem si odnesl, je, že už nikdy, nikdy nic podobného dělat nechci a nebudu.

Z vás už manažer nebude?

Ne, nebude. To je stoprocentní. Spousta lidí si myslela, že po odchodu z Barrandova snad budu chtít vést aspoň třeba mlékárny nebo něco podobného. A zase jsme u škatulky. Jakmile nosíte pár let kravatu a zastáváte nějakou funkci, přece budete muset chtít mít funkce dál, ne? Takže si mě museli z téhle škatulky neradi vyndat, ale hned vymysleli novou. Jen má jinou barvu a jiný tvar.

Stal se z vás prototyp "antimanažera"?

Nejsem schopen, při své fantazii, vizionářství, idealismu, sobectví a touze po svobodě, někoho poslouchat. Mít znovu nějaké šéfy a nechat si říkat, tohle udělejte a tohle nedělejte. Nechat se zpovídat, dokola jen něco obhajovat a vysvětlovat. Pokud je tohle definice antimanažerství, tak ji asi naplňuju. A taky mám velký problém s disciplínou.

Vy? I jako voják?

Voják nevoják... Nemám problém s disciplínou u lidí, které respektuji. Poslechnu je ve všem, ctím je a vážím si jich. Jakmile se ale setkám s volem, tak problém mám. Bez ohledu na funkci, postavení, majetek a třeba i tu hodnost v armádě.

Nedávno jsem byla na představení Divadla Sklep a vy taky, hrál jste. To je hobby?

To je hobby. Někdo chodí hrát kuželky a já si místo toho jdu zašaškovat na pódium.

Proč to pořád na diváky funguje, když Sklep už je vlastně historie?

Sklep má v sobě takovou podivnou energii, která přetrvává jen díky osobním vztahům a společným prožitkům. Divadlo Sklep nikdy neexistovalo proto, aby jen hrálo divadlo. A díky tomu to členové divadla neberou až tak vážně. Což ovšem neznamená, že by se divadlo mohlo někdy změnit. Já se Sklepem nastálo nefunguji, nejezdím na zájezdy, neživím se tím. Hraju tak čtyřikrát do roka, jen pro svoji potěchu. Já se do toho prostě nechci nechat zatáhnout a hrát pravidelně. Chci, aby pro mě Sklep - stejně jako všechno ostatní - zůstal možností svobodné volby.

Co vás baví hrát ze všeho nejvíc?

Tak třeba volejbal. To mě baví vždycky. Když hraju s někým, kdo to trochu umí. Nesnesu, když mi někdo řekne, pojď si zapinkat. Pinkat nemůžu.

Co vás vůbec nebaví?

Když mi jde práce pomalu, jsem unavený a nemyslí mi to, v důsledku čehož nestíhám. A taky hrozně nerad měním zvyky, to mi vadí dost.

Například?

Mám své kavárny, hospody, přátele, akce, rodinu a nějak si do toho nechci nechat už od nikoho zasahovat.

To je příznak...

...stárnutí. Samozřejmě. Už jsem si musel koupit brýle na čtení, už to fakt nešlo.

Jste muž se srdcem kovboje blížící se padesátce. Účastník vlastních filmových premiér, umísťovaný do luxusních ženských časopisů mezi deset nejvíc sexy mužů v zemi.

... fakt? To nevím. Asi že to nečtu.

Nevíte, že jste sexy?

Co já vím? Nezajímá mě to. Já jsem v takových kategoriích nikdy nepřemýšlel. Když to hodně zjednoduším: podle mě jsou dva typy chlapů - ti, kteří ráno stojí půl hodiny u umyvadla před zrcadlem, a ti, co se u umyvadla umyjí. Já jsem z té druhé kategorie. Nejradši nosím trička a džíny, je mi buřt, jestli jsem oholený nebo ne. Tím, že to někomu připadá sexy, se nehodlám zabývat. Pouštím to z hlavy, protože mi to k ničemu není.

No, to je možná taky jedna vlastnost kovboje, tenhle přístup k životu už od počátku.

Na mém počátku není image kovboje. Tam jsou v jedné řadě vedle sebe Jaroslav Foglar, Jules Verne, Karel May, Alexandre Dumas, Jack London a tři roky ve skautu.

Někdo by se tomu, co teď říkáte, mohl smát.

Jen ať si dopřeje. Legrace a česneku je vždycky málo.

A co vás urazí?

Existuje jedna jediná věc, na kterou jsem strašně háklivý. Udělal to jen jednou jediný člověk v mém životě a toho jsem vyzval na souboj. Okamžitě. Řekl jsem mu: "Buď se mi omluvíte, nebo zítra ráno v pět hodin na barrandovském pozemku každý s vlastním sekundantem." Padla urážka, která se smývá jenom krví z nosu. Myslel jsem ten souboj smrtelně vážně. To nebyla legrace.

Co vám ten člověk řekl?

Řekl mi, že já se chovám jako komunisti. On, který fungoval dvacet let v té jejich podělané straně. Šlo tenkrát o obchodní jednání, nějaké tantiémy pro umělce.

Omluvil se?

Omluvil se, protože pochopil, že to myslím vážně. Když mi tohle řekne blbec, nevadí mi to. Vnímám to pak jak Egypťan Sinuhet, který říká: "Tvoje mluvení je jako bzučení mouchy v mých uších." Ale tohle byl úctyhodný člověk, vždycky jsem si ho za jeho práci vážil, a právě proto se mě to tak dotklo.

S těmi komunisty to máte velmi vyhrocené. Máte z nich strach?

Nemám strach z nich, ale z toho, co by se mohlo v jakékoli podobě vrátit.

Tomu věříte?

Tomu tedy věřím, bohužel. Lidská paměť je strašně krátká. Čím je život složitější, tím víc lidi hledají někoho, kdo jim poskytne jednoduché návody, jak žít. Ale nejde jen o komunisty. Jde o jakoukoliv ideologii nebo třeba církevní ortodoxii, o příslušnost k nějakému klanu, fotbalovému klubu nebo sektě, vyberte si, co chcete. Dnešní svět s hrozbou terorismu, patrné ztráty důvěry v demokracii, ve spravedlnost a tak podobně způsobuje, že se lidé utíkají ke zjednodušování, k náhražkám, k zábavě nebo třeba i ke konzumu, tedy k věcem, kterým lze bez problémů rozumět a existovat v nich.

Vy jste velmi politický člověk. Teď se třeba veřejně angažujete pro radar.

No, já jsem spíš jeden z mála těch známých lidí, který se k radaru hlásí. Mezi mými přáteli je takových spousta, kteří jsou pro radar, ale bojí se to říct.

Čeho se bojí?

Aby třeba neztratili své fanoušky. Zakládají si na image celebrity, na kariéře, nechtějí jít do kontroverze.

Myslíte, že by se takový postoj k radaru mohl podepsat na něčí kariéře? Tam jsme dospěli?

Ano. Tam jsme úplně stoprocentně.

Vy zároveň říkáte: "Nevěřím Rusům."

No, to nevěřím.

A proč věříte Američanům?

Protože v Americe funguje demokracie a v Rusku autokracie. A já věřím ze zásady demokratickým principům. Mám rád tu slavnou Churchillovu větu: "Demokracie je jeden z nejhorších způsobů vládnutí, ale lepší zkrátka neexistuje." Někdo si myslí, že demokracie má být úplně bez chyb, že se v ní má žít jako na jakémsi ostrovu Utopie. Je to sen, snad dokonce velmi nebezpečný, protože realita a s tím spojené iluzorní představy podporují frustraci. A od ní je právě jen krůček k oněm jednoduchým řešením, k návratu k diktaturám, k návratu do nesvobody a profízlovaného světa.

To si snad nikdo nemyslí...

Mám dojem, že bohužel ano. V lidech je to hluboko zakódované. Komunistická ideologie je právě proto tak nebezpečná, že hlásá falešnou rovnost, že se budeme mít všichni dobře, že jsme si všichni rovni. Ale nakonec to vždycky skončilo a taky to vždycky skončí tak, že někteří si budeme rovnější.

Mám obavy z toho, co přijde v tom našem požehnaném 21. století. Myslím teď na celou naši takzvanou euroatlantickou civilizaci, která v tisících letech své existence prošla mnoha stále se opakujícími přelomovými okamžiky. Velké říše starověku, středověku i novověku... Každá z nich ve chvíli, kdy se se svými hodnotami překlopila do prostého principu užívat si, co to jen jde, byla odsouzena k zániku. Jako taková ztratila pud politické sebezáchovy, schopnost bránit sebe a své kořeny. Každá z nich si nakonec vykoledovala svůj konec.

Jen před pár lety za válek v bývalé Jugoslávii denně umírali lidi za přihlížení všech možných evropských institucí, které jen schůzovaly a mlely pantem, co by se, kdyby se, jak by se. Je to furt to samé. I přes stín plynových komor a holocaustu v tom pořád pokračujeme. Napadlo někoho v roce 1930, že za patnáct let nato bude svět v troskách, že kvůli neschopnosti a nevůli cokoli opravdu řešit bude mít naše civilizace na kontě šedesát milionů mrtvol? Nenapadlo. Jsme v roce 2008. Co bude za dva tři roky, co bude za patnáct let?

O tom přemýšlíte?

Jistě. Odmítám strkat hlavu do písku, nafouknout si průhledné lehátko, dát si ho do bazénu, cákat si gely na hlavu a prohlížet se v zrcadle.

A proto jste český voják v záloze?

Nezjednodušujte. To je jiná věc, jiná kolej. Částečně ano, ale není to jediný důvod.

Jaké jsou ty další důvody, kromě neustálého nazírání složitosti civilizace?

Chci dokázat, že tady nežiji jenom proto, že jsem se tady narodil, pak platil daně a pak jen umřel.

Takže byste šel do války?

Problém je, že to víte teprve ve chvíli, kdy k ní opravdu dojde. Já si myslím, že bych šel. Ale třeba zrovna ti, kteří říkají, že by nikdy nešli, by šli jako první. A třeba zrovna ti, co říkají, že určitě půjdou, by se sesypali. Je to složité. To se ukáže, když takzvaně leze tlustý do tenkejch. Já si myslím, že bych šel, i když mám čtyři děti. Šel bych tam s jistotou, že bych se na devadesát devět procent nevrátil. Zabili by mě, o tom jsem hluboce přesvědčen.

To jste tak špatný voják?

Při dnešním vedení boje s použitím moderních zbraních až tak nezáleží, jaký jste voják. Tím, že absolvujete výcvik, pouze posouváte svou už tak minimální naději přežít o nějakých deset centimetrů dál.

Jaké to bude, až nebudou výzvy, projekty.

To se nestane, pardon. Až v hrobě. Já mám spoustu výzev, protože si je dávám sám.

Je něco, co byste opravdu chtěl?

Je toho hodně, ale opravdu nemám zapotřebí to veřejně sdělovat. Také bych toho hodně nechtěl, ale to také nemusím veřejně sdělovat. Já vlastně nemám zapotřebí sdělovat vůbec nic.

Jak to? Vždyť točíte filmy, vyjadřujete se k veřejným věcem v anketách, polemizujete, hrajete divadlo...

No, myslím tím něco sdělovat v médiích. Ale dělám to. Buď to cítím jako povinnost, nebo proto, abych tím podporoval svoje projekty. On mě vždycky někdo osloví a já mám tolik slušnosti, že ho nepošlu do háje.

Vy se se mnou bavíte ze slušnosti?

Ano prosím. A taky právě kvůli filmu Tobruk.

Václav Marhoul

Režisér, producent a příležitostný herec Václav Marhoul se narodil 30. ledna 1960 v pražské vojenské nemocnici. Absolvoval Střední průmyslovou školu filmovou, po které následovala katedra produkce při FAMU. Už během studií spolupracoval s legendárním divadlem Sklep a dalšími divadelními, tanečními a hudebními formacemi a po škole nastupuje do filmových studií Barrandov. V roce 1987 se Marhoul stal jedním ze zakládajících členů výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Roku 1990 se stal ředitelem barrandovských ateliérů, které připravil na privatizaci a v jejichž čele stál s přestávkami do roku 1997. Poté se věnuje skupině Tvrdohlaví a filmové režii. V roce 2003 uvedl svůj film Mazaný Filip a letos válečný Tobruk.

Můj svět

Marhoul umělcem

Václav Marhoul se už v 80. letech stal jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví.

Marhoul čtenářem

Režisér, který rád nosí kovbojské boty, přiznává, že jedou ze základních knih jeho života je Muž se srdcem kovboje od Jacka Shaefera.

Marhoul hercem

Čas od času se nechá Marhoul režírovat druhými a střihne si roli v některém z představení legendárního divadla Sklep.

Marhoul manažerem

Téměř po celá 90. léta stál Marhoul v čele filmových ateliérů Barrandov. Přesto dnes o sobě říká, že je příkladem "antimanažera".

Marhoul režisérem

Václav Marhoul natočil zatím dva celovečerní filmy, Mazaný Filip a Tobruk. Už nyní se chystá na svůj další snímek, o čem bude, však neprozradil.

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků