Zeman odchází do historie. Chtěl v ní být už dávno

Na mobilu tehdejšího ministra vnitra Stanislava Grosse blikla textová zpráva s výsledky prvního kola prezidentské volby. "Operace důchodce skončila," odtušil Gross a dál se v klidu věnoval obědu.

Byl pátek 24. ledna 2003 a Miloš Zeman právě ztratil šanci stát se českým prezidentem. Včera, o čtyři roky a dva měsíce později, oznámil to, k čemu od té doby neochvějně směřoval: definitivní rozchod se sociální demokracií, kterou v první půli 90. let stvořil.

Povolání solitér

Zeman byl vždy zvláštní politik. V létě 1998, po pěti a půl letech úmorné práce v čele strany, dovedl konečně sociální demokraty do Strakovy akademie. To, co pro většinu politiků znamená začátek, se ale pro Zemana stalo faktickým vrcholem kariéry a jednou provždy mu zajistilo místo v historii.

A Zeman svou gloriolu vítěze nehodlal nijak ohrozit. Už v roce 1999 oznámil, že stranu nepovede do dalších sněmovních voleb, a téměř v každém rozhovoru opakoval, jak se těší na kariéru spokojeného důchodce na Vysočině.

Jenže pak byl asi sám překvapen, kolik lidí, které vytáhl do nejvyšší politiky, se těší na to samé. A s jakým gustem mu spočítají vše, co mu ve chvílích, kdy táhl ČSSD vzhůru, byl málokdo ochoten říct do očí, co ale spoustu lidí iritovalo: na odiv vydávané hulvátství, pohrdání lidmi i záliba v becherovce a postavách typu Miroslava Šloufa.

První konflikt s "nástupci" přišel hned po volbách 2002. ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly i k Zemanovu překvapení suverénně porazila ODS, nový premiér ovšem nevyslyšel Zemanovy rady, aby utvořil znovu menšinovou vládu.

Zeman najednou zjistil, že mu jeho stranu ovládli lidé, o nichž neměl valné mínění: Stanislav Gross, Bohuslav Sobotka, Petra Buzková či Lubomír Zaorálek. A že s nějakým vděkem počítat nemůže.

Zapomenutý muž

Porážku při prezidentské volbě bere Zeman dodnes jako osobní potupu. A má i dobrý důvod: přes všechna ujištění a stranická usnesení mu přes dvacet poslanců ČSSD (Zeman mluví o 27) nedalo při tajné volbě svůj hlas.

Skoro stejnou potupou ale bylo pro Zemana zjištění, že s prodlužujícím se pobytem na Vysočině slábne i jeho neformální vliv uvnitř strany - to přes neobvyklou vstřícnost vůči novinářům, které sice vždy pokládal za idioty, ochotně jim ale otevíral vrata své usedlosti ve Veselí a posílal přes ně vzkazy do Prahy.

Několikrát se pokusil o "přímou akci." Jenže vždycky neúspěšně. V září 2003 přijel osobně do Prahy vyzvat své poslance, aby nehlasovali pro reformu veřejných financí - marně. V červnu 2004 se nabídl jako zachránce po zdeptaném Vladimíru Špidlovi. Nebyl zájem. V březnu 2005 přijel na sjezd do Brna zabránit zvolení Stanislava Grosse předsedou strany. Zase nic.

Svou roli v tom hrál i Zemanův naturel - muž přesvědčený o své velikosti se i v očích svých osobních přátel, kteří za ním dál jezdili na Vysočinu, proměnil v zatrpklého starce, který ve svých "pamětech" a rozhovorech urážel každého, kdo se mu kdy znelíbil.

S Jiřím Paroubkem se Zeman neměl rád od počátku 90. let. V roce 1996 ho dokonce navrhoval vyloučit ze strany. A Paroubek na to nezapomněl. Kašírovaná idyla jejich setkání nemohla vydržet dlouho: Paroubek potřeboval Zemana "umravnit", rozhodně ale od něj nežádal rady, co a jak má dělat. A to zvlášť ve chvíli, kdy v loňských volbách dokázal posbírat víc hlasů, než se kdy povedlo Zemanovi.

Když se Paroubek před dvěma lety zjevil v čele ČSSD, řada sociálních demokratů si s nostalgií připomněla Zemanovy časy tvrdé ruky a pořádku. Paroubek zřejmě jedinou metodu, kterou se věčně rozhádaná ČSSD dá řídit, opustit nehodlá. Pro dva tak podobné vůdce ale v ČSSD místo není.